Zrození v bodlácích

Z křeče svých dnů se rodím
do dlaní skal a květin,
k Bohu se věčně modlím,
a stejně nic stále nevím.

Jdu dál v šlépějích zítřků
protkána svými touhami,
rodím se v hlučném křiku,
co jiného zbývá mi.

Co jiného zbývá,
když srdce zmírá v bolestech,
pláče a slepě se dívá
po všech známých zdech.

Ta kamenná zeď jež vyrostla
z Tvé nepéče o mou lásku,
bodláky již porostla
a má pichlavou masku.

Zeď je mezi námi vysoká
jak emoční výkyvy Tvých nálad,
já potkala u ní proroka,
ten odhalil několik záhad
našeho vztahu.

Někdy mám sto chutí říct -
Ty bezcitný vrahu
mé mnohaleté lásky -
ale nechci se splíst.
Co když jím nejsi?

Z křeče svých dnů se rodím
do dlaní skal a květin,
k Bohu se věčně modlím,
a stejně nic stále nevím.