Růže

Psst,
při pobytu v mé zahrádce,
jinak Tě nechám
tápat v otázce
co v sobě skrývám,
kdo jsem?
Jsem spanilá vůně,
Tvůj noční sen,
hlubina lesní tůně,
do dlaně mě vem,
mé srdce stůně,
nemám svůj den...
Počítám své trny,
své prohry a bolesti,
jsou to velké sumy,
niterné protesty
ke kamenité půdě,
kde rostu a kvetu,
v jediné větě
sděluji světu
svůj cíl a hodnotu,
ve větě svého bytí,
jak plamen na knotu
mé oči svítí
v červeném sametu
s pylovou nití
a jestli se nepletu
i Tvé dlaně chytí
hebkost mých plátků
do své naděje.
Mám trny.
Ale jsem něžnější než Tvůj dotek.
Mám oči smutné srny.
A v srdci často zvláštní smutek.
A lásku, lásku, lásku.
Nechci, abys kvůli trnům utek.
Zkus podívat se pod mou masku
z měkkých lístků
barvy srdce.
Už víš, kdo jsem?
Z hledajícího dělám muže
a nevíru měním v den.
Jsem Tvá spanilá růže.
Jsem růže.