Medvěd a osel

Medvěd upadl do těžké deprese. „Proč já jen musím být takový samotář? Nikdo mě nemá rád. Určitě je chyba ve mně. Pořád jenom bručím, jsem hádavý a válím se v blátě. Určitě proto mě žádná medvědice nechce. Ani nemám medvídky, co by po mně zdědili můj revír, o který se tak pečlivě starám. Už mě život nebaví. Půjdu a skočím ze skály. Aspoň budu mít klid.“
A vydal se k Medvědí skále. Byla pořádně vysoká a tak bylo jisté, že skok z ní jistě nepřežije. Postavil se na skálu a loučil se se světem.

„Co tu děláš medvěde?“ ozval se za ním, hýkavý hlas. Medvěd se otočil a uviděl, že za ním stojí osel a prohlíží si ho.
...“Coby ... omrzel mě život. Nemám žádné kamarády. Skočím dolů a bude po všem.“
„Medvěde, medvěde, víš, proč nemáš kamarády? Stále jen bručíš! Jen se zamysli. Kdo to má vydržet?“ Osel přistoupil k medvědovi a poklepal mu kopytem kamarádsky po zádech.

„Já že stále jen bručím?!“ odsekl medvěd.
„Náhodou, jsem jen trochu nemluvný, protože jsem stále sám. Ale jinak jsem docela družný!“ prohlásil poněkud uraženě. „Co si ten osel myslí!“ pomyslel si.

„Ano, bručíš,“ stál na svém osel. „A když ti někdo přijde na pomoc, tak se s ním hádáš!“
„Proč bych se hádal? Mám společnost rád! Tak rád bych potkal nějakou medvědici a měl s ní medvíďata! Jenže ty tři, co se tu objevily mi svými sladkými řečmi odloudili sousedi,“ dodal smutně. „Proč mě nenecháš být? To se chceš dívat, jak skočím z té skály, nebo co?“

„Ne medvěde,“ odpověděl osel. „Chci ti pomoci. Myslím to upřímně.“ Osel nasadil moudrý úsměv číslo 3. „Medvědice od tebe odešly, protože smrdíš, jako starý cap. Pořád se válíš v blátě, místo abys se vykoupal v řece. Měl bys jíst ryby a ne všelijaké odpadky, co tu nechávají turisté. Víš, co ty fazolové konzervy dělají s tvým zažíváním. Zrovna před chvílí – řeknu ti, to byla síla! Jsi prostě lenoch.“

„A dost!“ zařval medvěd. Popadl osla a shodil ho ze skály.
„Tfuj, to jsem si ulevil!“ řekl si pro sebe a s chutí si hlasitě ulevil. „A teď ty chytráku povídej!“ Zvedl se a šel se vyválet k jezeru do bláta.