Školkový příběh

Jezdící schody v metru
a chumel školkových dětí
STOP
nehnuté stupínky
i buclaté tváře
(ve vzduchu visí očekávání)

Zatajený dech
naruší slova učitelky:
„Ty musíš být vždycky jiný, viď...
co kdyby tam byli staří lidé?
Mohli by spadnout a ublížit si...“
„já, já vím, co to tlačítko znamená!“
hlásili se někteří snaživci
Do přísnosti hlasu
začala pomalu vtékat láska:
„...ale nikomu se nic nestalo,
a Ty už víš, že to nemáš dělat...“

Oči pod rošťáckou čupřinou chlapce
zazářily pochopením
(a já věděla,
že se tento okamžik nestane
dalším dětským traumatem
a nebude důvodem
nočního počůrávání)

Jela jsem s nimi jen jednu stanici

A přece se ty tři minuty
stanou mým věčným příběhem

Podzemní vlak otevřel jedny
z desítek svých úst
Položila jsem ruku na rameno
té Paní Učitelce:
„řekla jste to přísně a s láskou
... jste skvělá učitelka...“

Rty školkového příběhu
se semkly
a já ukončila symbolickou jízdu
z náměstí Míru
ve stanici Muzeum
(navždy bude cennou relikvií
v muzeu mých vzpomínek)