Dlaň křehkosti

Už nedokážu na svém dně
ani stát...

Sedím a šťourám únavu
zalezlou pod nehty...

.....

Ale pro Tebe vstanu

Tvé zkroucené klubíčko
sedmnáctiletého kluka,
pohledy očí, kterými uhýbáš
celému světu
a už snad i sám sobě,
Ti naklání hlavu
ze strany na stranu
pod tíhou vnitřní bolesti

Tvé ztracené sny mi brečí za víčka

Přiznávám,
pohled na takhle nahou
kostru duše
mě přišpendlil k mé zemi
ještě víc

A pak se zastavil čas
Jen pro nás dva
Vzala jsem Tě za křehkou ruku
a učila Tě znovu chodit

Špičky trochu od sebe,
narovnat ramena devadesátiletého stařečka,
nést rovně hlavu...

Procházeli jsme se prý
přes dvě hodiny
ve vašem obýváku

Učila jsem Tě
dívat se z očí do očí,
síle, kterou najdeš ve svých ramenech
a za svým čelem,
Tvé studené, plaché dlani
dávala lásku a odvahu

Zůstalo něco v Tvých uších,
které podléhají dravějšímu okolí?
Zanechala jsem stopy ve Tvém srdci
pro Tvé každodenní kroky do školy
se zdviženou hlavou?

Za týden, za týden se dozvím,
zda jsme spolu překročili
zapomenutý most

Myslím na Tebe
a prosím anděly o pomoc
skrze tělo
pro duši

Tvé ztracené zdraví mi brečí za víčka

Nezapomeň
ramena – hlava – oči
Trojúhelník siločar,
který se snažíš skrýt
do dlouhých vlasů
a obláčků z cigaret

Tvé ztracené touhy mi brečí za víčka

Jsi křehký
a přitom jen potřebuješ
dívat se rovně do slunce
Podívej,
andělé drží jeho paprsky
až k uzlíkům Tvého nitra
Cítíš?