Zelená křídla schodů

Za skelným pohledem
mi stékají slzy dětí
... i mé

Hruška listnáče
ševelí zakódovanou řečí
... ale co?

Vnímám jen zelené pohlazení

Ty schody mě vedou
pořád dolů... do pekla?
Směrovky ukazují nebe

Co to je – lidská touha po nebi?
Touha letět? A touha padat?

Kousky modrého nebe zašívám do svých řas
... pro případ ...
že bych nikdy nedošla
těmi schody dolů
... do nebe

A lítat, pane, už budu sama

Stačí mi na to
několik dětských slz

To pak schody beru po dvou
... a cítím... jak letím

Než mi život zlomí pár žeber
slepím je v křídla
... a přikryji jimi jako kobercem
všechny pády
Slzami vyleštím schody
do matné touhy,
ne do lesku vstupní brány
... tu nosí každý sám v sobě

pro to zelené pohlazení
Tvé prodloužené ruky...