Myšlenky z kapsy

Ach Bože,
mluvím s Tebou na rovinu
(i když její nadmořská výška
je neměřitelná)
beze slov
(jsi tak blízko… v každé mé buňce,
i nebuňce aury)

podobně jako Týnka
se svými částečkami duše
(chápu ji, a pokud bůh existuje,
tak ji chápe nesčetněkrát víc…)

Je přece jedno, v co věříme
a s kým mluvíme
(hlavně, aby to bylo s láskou
a jakousi čistotou nadvědomí)

Někdy to oboje nahrazuje bolest

Možná příliš často

Nevadí…
Když si dokážu odpustit já,
Ty, Bože,
dokážeš jakékoliv zrnko viny
umýt milosrdenstvím
Cítím to
(to jen my lidé umíme ušpinit
i vlnku na moři
pocitů)

Rozepínám suchý zip svých řas
a lepidlo slz stírám hřbetem ruky

s jedinou otázkou

proč nemůžu mít svoji energii?

Proč všechno, co dělám,
vyškrabuji ze svých základů,
ze své podstaty?

Zapamatují si mě mí blízcí
z těch několika dní v roce,
kdy jsem to skutečně já?
(bojím se, že toto je už jenom
slisovaná vzpomínka v památníčku
… jako čtyřlístek …
utržený ze zdroje života
na zapomenuté louce)

Odpověď nepřichází

Nemám čas čekat

V mlze skla autobusu
vidím svoji zastávku
Ukradenou chvilku
na přemýšlení
mačkám do kapsy
a po přechodu
od sebe
spěchám k dětem domů

(Týnce a Lonelce posílám
jednu obyčejnou pusu
na tajný blog snů…)

Bože,
díky za další den…
(říkám tiše fialovými paprsky)