Mleté maso duše

Ten noční kočičí pláč
ve mně rozříznul tepnu
a já spatřila svoji
tóninu života

Největší zázrak
je potkat někoho,
koho neděsí
a umí pohladit
ve mně
i ježka
Strach a nesebevědomí
umí vyrůst
v pěkně tuhé a ostré bodlinky

Do všech mých kruhů života
se sypou závěje sněhu
mých genů a protihran okolí
Mandle křupající
podpatkem
drtícího zrníčka lásky
(„mám proti lásce boty,
ty chrání paní svou“)
a v dlaních podkovy štěstí,
které prší něhou

V kapse vždycky
nějaký rozpoužívaný kapesník,
důkaz průběžného stavu
života
Na stole plném vloček
písmenka touhy

Duha rozdrobená
do suroviny prvopočátků
A stěrkou neustále kloužu
po skle
s chronickou vlhkostí

Má deprese je
antipaměťová

Jsi jediný,
kdo rozluští
mozaiku mých
vyřčených myšlenek
Co ty nevyřčené?
Budou bolet dál?
Závorky mých dnů
jsou jen tečkami bláznů,
které bůh mění na hvězdy
Proto romantici pláčou, víš?

Rámečky rodokmenu
strhávám ze zdi,
nechci je v sobě mít,
tíží a přesolují cestu

Na dálnici úkolů
se potřebuji zastavit
s kopretinou v prstech
a rtěnkou věšet
kolem sebe srdíčka

Až uslyším své básně
jako posluchač,
octnu se na prahu
obou stran
svého vesmíru
Bojím se,
že jsem po tátovi

Jsem vězněm
své duše

A přesto kutálím
pomeranč slunce
v křižovatkách
svého poselství