Samaritáni – Lidé z Waiheke

Obyvatelé Waiheke shledáni vhodnými k mezihvězdným expedicím.
» autor: Siorak
» archiv Povídky / Ostatní
XLIV.

V devadesátých letech se počet obyvatel ostrova Waiheke zvýšil na 25000 osob. Scházeli se tu především lidé, kteří věřili v přirozený život a odmítli jej prožít v samatoriích nebo dokonce na samanetu. Chtěli žít život, který obsahoval nepředpověditelná a nevratná rizika. Pravdou je, že byli stále závislí na samaritánských dodávkách techniky a potravin, protože se už nemohli opřít o cokoli jiného vně ostrova. Světová ekonomika, výroba, obchod – to vše už několik desetiletí neexistovalo. Ovšem lidé na Waiheke si sami navrhovali a stavěli domy, vařili pokrmy částečně z potravin, které vypěstovali na polích a zahradách, věnovali se řemeslům. Proč? Protože v tom viděli nejlepší způsob, jak prožít život. Po večerech se scházeli na svých dvorcích u ohňů nebo na hudebních produkcích, které byly pro ně lepší, než bezchybná hudba androidů, ve které nebyl žádný cit. Takové hudbě, stejně jako té reprodukované chyběl prožitek sdílení. Mnozí z nich pěstovali četbu a poezii, přičemž se sdružovali v místním spolku Literát a debatovali živě nad šálkem kávy nejen o dílech klasiků, ale také nad svými vlastními pokusy. Ben Baker, ač nic nepsal, navštěvoval Literát také. Byl skvělý vypravěč a pozorný posluchač. Jeho historky z podnikání, rybaření a života v Lunaparku si vždy našly své příznivce. Dýchal z nich skutečný život, který už mnozí mladší ani nezažili.
Samaritáni hleděli na jejich aktivity s pochopením. Poněkud je překvapilo přání alespoň častí lidí vzdát se pohodlného života na samanetu, nebo samatoriu a snažit se žít samostatně. Podle jejich představ by takoví lidé byli vhodní pro dálkové kosmické lety, kde se by se členové posádky rovněž museli rozloučit s pohodlím na Zemi a několik let se střetávat s realitou. Věděli o tom své.
Ben Baker se stal neoficiálním starostou ostrova a požíval mezi obyvateli značné autority. Občas musel rozhodnout nějaké drobné spory. Zločinnost byla téměř nulová, už více než třicet let nebyl ani jediný případ vraždy nebo sebevraždy. Těch několik násilníků ostatní jednoduše ostatní z ostrova vypudili tím, že se k nim chovali, jako by neexistovali.
Problém nastal v posledních letech s tím, že na ostrov se přistěhovalo několik set bývalých „proroků posledního dne“. Tito lidé se jen těžko integrovali mezi ostatní obyvatele, i když ti je zpočátku obdivovali pro jejich schopnost soběstačnosti a skromnost. „Proroci“ však měli také stejné nároky na ostatní. Chtěli aby každý ctil jejich způsob života a to až do takové míry, že bude žít stejně. I přes citlivý přístup si někteří ani po letech nezvykli na svobodu, která na ostrově panovala, chyběli jim kněží, kteří v Šírázu panovali pevnou rukou. Přesto se žádný z nich do Šírázu nevrátil.
Fakt, že až na několik jedinců jejich víru ostatní v podstatě ignorovali je dováděl ke sklíčenosti a některé urážel. Mnozí nedokázali pochopit, že někdo může žít bez toho, aby věřil ve Waheda a vůbec nedodržovat jeho základní požadavky, které po nich kněží v čele s Damisem požadovali tak přísně, že si bez nich neuměli život představit. Navíc na ně silně působila možnost se občas napojit na samanet, kterou předtím neměli. Mnozí z nich odcházeli do virtuálního světa vlády virtuálního Waheda natrvalo a jejich počet se i navzdory nový příchozím zmenšoval.

Ben Baker seděl na terase svého domu u moře, když uslyšel známý zvuk vznášedla které zastavilo nedaleko od něj. Ze vznášedla vystoupil starší vysoký muž a pevným krokem se vydal směrem k Benovi.
„Dobrý den, Bene. Jmenuji se Kal Rios.“
„Znám vás ze samanetu. Moc ten vynález nemám v oblibě, ale když chci získat nějakou informaci zvenčí, stejně tam musím. Jste velitel Samaritánů, že? Co vás sem přivádí?“
„Sledujeme vás už dlouhou dobu. Rád bych abyste mi pomohli v jedné záležitosti.“
„A co je tak složitého, že si Samaritáni nevědí sami rady?“ otázal se John a snažil se, aby jeho odpověď nezněla sarkasticky.“
„Potřebujeme lidi s vašimi návyky a dovednostmi. Vlastně o dovednosti ani tak moc nejde, na to máme androidy, spíše o lidi s vaší psychikou, ochotné trávit měsíce a roky mimo komfort našich měst a mimo samanet. Lidstvo od nás dostalo všechno, až za hranice svých snů. Urychlili jsme váš technologický vývoj odhadem o dva tisíce let. Jenže stejně rychle se nedají předělat návyky a myšlenkové vzorce. Většina lidstva podlehla virtuálním životům a zbytek pohodlí samatorií. Vlastně se ani moc nedivím, lidé na Zemi už toho nemají na vylepšení, kromě sebe samých. Na Zemi.“
„Vidím. Z většiny lidí se staly dobrovolně zombie – živé nemrtvoly a žijí jen ve snu. Tohle považujete za úspěch?“
„Tohle je jen součást vývoje člověka. Na to, aby tomu člověk odolal, musí u něj zvítězit racionální složka spojená s vírou v něco většího, než je on. A u vás jsou lidé, kteří hledají, protože to považují za nejlepší náplň života. Hledají jeho smysl. A právě takové potřebujeme. U vás na Waiheke jsou v nejvyšší koncentraci, proto se k vám obracím o pomoc.“
„Pomoc v čem?“
„Pro přežití lidstva je potřebná expanze do vesmíru. Nemůžeme zatím prozradit všechny důvody, proč si to myslíme, ale věřte tomu, prosím. Víme o čem mluvíme. Rozhodli jsme se otevřít program expanze do vesmíru a potřebujeme od vás deset tisíc dobrovolníků, kteří mají zájem se ho zúčastnit. Pro začátek potřebujeme sto tisíc lidí, zbylých devadesát najdeme mezi ostatními lidmi. Chceme postavit flotilu dvaceti křižníků, každý bude mít posádku pět tisíc osob, které budou ochraňovat prostor v hranicích sluneční soustavy.“
„Hrozí nám nějaké nebezpečí?“
„Bezprostředně ne, ale už víte, že nejsme ve vesmíru sami. Kromě toho je potřeba sledovat tělesa jako asteroidy, které by mohli do Země narazit.“
„To asi nebude tak žhavý,“ zabručel John.
Souhlasím. Pravděpodobnost srážky s tělesem, co by zničilo život na Zemi je jednou za sto miliónů let. Ale to neznamená, že se to nemůže stát třeba příští rok. Navíc tomu může změnou dráhy někdo pomoci.“
„Kdo?“ pozdvihl Ben obočí.
„Jak jsem říkal, nejste ve vesmíru sami. Ale to je jiná kapitola, bude to chtít důkladnější průpravu. Vaše štěstí je, že kromě nás o Zemi pravděpodobně nikdo neví. A tak to musí zůstat co nejdéle. Proto při expanzi do kosmu bude potřeba přísně dodržovat určitá pravidla.“
„Dobrá, řekl Ben. Přesvědčil jste mě. Nechám váš požadavek rozšířit mezi obyvateli ostrova. Ale s desíti tisíci lidmi bych moc nepočítal. Lidem se tady líbí.“
„To vím. Počkáme si, jak to dopadne. Každopádně vám děkuji za podporu. Ohlásím se za měsíc, ale budeme dění u vás sledovat. Na shledanou, Bene.“
Kal Rios podal po pozemském zvyku Benovi ruku a pevně ji stiskl. Poté se otočil, udělal pár kroků ke vznášedlu a nastoupil. Ozvalo se typické šumění motorů a za chvíli vznášedlo zmizelo za obzorem.
Ben jen potřásl hlavou. Připadal si jako ve snu. Stalo se to vůbec?
Po rozšíření požadavku Samaritánů se rozproudil mezi obyvateli Waiheke bouřlivá diskuse. Lze vůbec Samaritánům věřit? Proč zrovna oni byli osloveni? Všem se to zdálo neuvěřitelné a Kal Rios musel absolvovat po samanetu několik desítek setkání, kde padaly nejrůznější otázky jako:
„Na jak dlouhé mise se s posádkou počítá? Jaké bude vlastně vybavení křižníků? Jakých jsou rozměrů? Co lze očekávat od života na nich? Co bude vlastní náplní práce posádky?“
Kal Rios a ostatní Samaritáni trpělivě odpovídali na všechny dotazy.
Křižník bude mít tvar válce o průměru třiceti a délce sta kilometrů. Bude dvouplášťový a vnitřní plášť bude rotovat tak, aby vznikla dostatečná odstředivá síla, která nahradí gravitaci. Vnitřní centrální zářič bude simulovat slunce, na „zemi“ bude běžná hlína – vrstva desíti až dvacíti metrů postačí pro rostliny včetně stromů. Dokonce bude obsahovat tři menší sladkovodní nádrže o ploše celkem tisíce hektarů obsahující padesát miliónu kubických metrů vody. Budou sloužit jako zdroj vody a doplňkový zdroj kyslíku. Rostlinstvo, díky fytofarmám bude stačit produkovat dostatek kyslíku, ale vždy musí existovat náhradní řešení. Mise potrvají nejméně jeden rok a zpočátku budou vlastně jakýmisi vesmírnými patrolami. Posádka se bude učit ovládat všechny systémy na lodi, orientovat se ve vesmírném prostoru a ovládat loď. Později bude podnikat cesty mimo sluneční soustavu. Jak je vidět z vybavení a velikosti lodi, půjde na ní vést vcelku normální život. Dokonce se bude střídat i noc a den, aby nebyly narušeny biorytmy lidí.
Po těchto diskusích zavládlo na ostrově nadšení a přihlásilo se dvanáct tisíc lidí. Po opadnutí euforie však zbylo necelých devět tisíc.
Kal Rios byl spokojen. Jeho představa byla v podstatě naplněna.
Za měsíc začalo stěhování mezihvězdných astronautů do hvězdného samanetového městečka. Byli doplněni o sto třicet tisíc dobrovolníků, které se podařilo vybrat mezi ostatním obyvatelstvem.
Ben Baker se přihlásil také. Stal se tak horkým kandidátem na kapitána vlajkové lodi a admirála flotily.
» 24.06.2008
» komentářů: 2

» 26.06.2008 - 07:26
sioned:
Pro mě to bylo moc uspokojivé čtení.Všechno si přehledně shrnul a líbí se mi samozřejmě ta myšlenka o potřebě hledání v životě jako hlavní hodnoty.
Prostě z toho mám dobrý pocit.:-)
» 24.07.2008 - 16:20
Inies:
Já bych se asi přihlásila také, tato myšlenka si se mnou pohrává již dlouho. Benovi to co prožil nestačilo?
Jinak trošku mě mate, že se tam objevil John a mluvil jako Ben. Nějak jsem si nevšimla, že by se John připojil k jejich komunitě...

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.