Opačníci – Seznámení

I.
Pozoroval jsem jej od okamžiku, kdy se objevil. Myslím, že ho vlastně sledovali všichni hosté Fantovy kavárny. Byl štíhlý, což byla v roce 2050 už vzácnost. Na hlavě měl klobouk, tmavé tesilové kalhoty, tmavé staromódní sako, které mu padlo jako ulité. Pod ním měl čistou bílou košili a u krku motýlka. Copak se v takovém oděvu cestuje vlakem? Všichni okolo byli rozevlátí, měli volné kalhoty a lehké barevné bundy nebo svetry.
Přistoupil k pokladně a koupil si papírový lístek. To se už také běžně nedělalo. Jízdenky se objednávaly i platily mobilem na netu a vyzvedávaly v prodejních automatech. V kavárně byla jediná fungující kasa na celé nádraží v retro stylu první poloviny 20-tého století. K ceně lístku se muselo připlácet 20 MJ* na údržbu a provoz. Samozřejmě to nestačilo, zbytek doplácely dráhy, kterým se vyplácel provoz kavárny.
V hlavě se mi urodilo rozhodnutí, že se s ním seznámím.
„Dobrý den, pane.“ přistoupil jsem k němu a natáhl ruku s žebracím čipem**, aby mi převedl nějaký obolus. To víte, doba drobných byla za námi. Peníze byly pouze papírové a vracelo se čipem na účet. Je to rychlejší, než počítat drobné. Aha, zapomněl jsem vám říct, že jsem profesionální žebrák.
Vytáhl rozvážně se zvláštní elegancí z náprsní kapsy peněženku, otevřel ji a naklopil ke mně, abych do ní viděl.
„Prosím. Víc nemám,“ řekl, vytáhl jedinou bankovku a podal mi ji. Byla to dvoustovka. Celkově nic moc, ale pro žebráka královský dar. Mohl jsem za ni týden přežít, nebo se dvakrát opít. V duchu jsem se rozhodoval pro kompromis. Na pití moc nejsem, ale vyhnat z hlavy červa občas nezaškodí.
„Děkuji, pane. To nemuselo být,“ odpověděl jsem a schoval peníze dřív, než si to rozmyslí.
„Jeroným,“ představil se. „A neříkej mi pane. Nejsem ani pan, ani soudruh nebo bratr. Jsem prostě Jeroným. A nevykej mi. Na to se známe moc málo. Vykám si jen s nejbližšími přáteli.“
„Jak chcete .. chceš, Jeronýme. Jsem Ondřej.“
Usmál se a podal mi levou ruku. „Těší mě, Ondřeji. Jsem rád, že jsem tě poznal.“
Kecá. K žebrákovi se nikdo nechce moc znát.
„Potěšení je na mé straně, Jeronýme. Kam ses to vlastně vypravil takhle na noc?“
„Do Počátek. Máme tam sraz našeho klubu.“
„Do téhle díry? Co tam vlastně budete dělat? Bavit se?“ zeptal jsem se připitoměle. Vůbec jsem toho člověka nechápal.
„Pracovat. Opravujeme tam jednu ubytovnu.“
„Myslíš Valchu? Ta patřívala kamarádovi.“
„Teď patří nám. Vlastně patří stále Kurandovi, ale prohlásil, že s ní můžeme dělat, co chceme. Je jeden z nás. Na majetku nelpí.“
„Předěláváte to na hotel?“
„Ne.“
„Aha, na penzion.“
„Ne.“
„Tak co s tím chcete dělat?“
„Opravíme střechu, zateplíme to, postavíme komíny, nainstalujeme kamna, dáme dohromady sprchy a toalety. To by mohlo pro začátek stačit.“
„Co to je za klub?“ Teď už jsem byl opravdu zvědav, o co jde. Třeba bych si tam mohl něco přivydělat, sem tam udělat nějakou práci není proti mým zásadám, napadlo mě.
„On to vlastně ani není klub. Je to takové volné společenství lidí se společným zájmem.
„A jaký je tedy ten společný zájem?“ páčil jsem z něj.
„Je to taková libůstka. Některé věci děláme opačně, než většina lidí. Říkáme si Opačníci.“

.. pokračování příště.
*) MJ – jeden MegaJoule. Po výkyvech hodnoty peněz v druhém desetiletí 21. století, kdy většina měn devalvovala díky rostoucím cenám energií o stovky až tisíce procent se země G7 domluvily na nové měně, která reflektovala skutečnost, že energie je nejcennější komoditou a její hodnota postupně roste. Vzniklo platidlo vázané na cenu 1 MJ energie a bylo také podle toho pojmenováno – MegaJoule.
**) Vzhledem k tomu, že téměř všechny obchodní transakce se prováděly pomocí osobních čipů pomocí karet podobných mobilním telefonům, která uměly navázat přímé spojení, nosily se namísto peněženek čipy. Zvláštní čipy – žebrácké – měli profesionální žebráci, kteří museli odvádět 10% vyžebrané částky na fond charity. „Žebrácká daň“ se z čipů strhávala automaticky.