Opačníci – potíže

V.
Práce na opravě Valchy probíhala poměrně úspěšně, ačkoli každý mohl dělat kdy chtěl a kolik chtěl. Možná právě proto (holt opačníci!) vstávala spousta lidí už v šest ráno a pracovali celý den. Někteří zdatnější i dost slušným tempem. Brzy stály komíny jejichž řada se táhnula podél celé ubytovny. Úsilí opačníků se soustředilo na výměnu oken. S dveřmi se bude muset počkat, až budou hotovy podlahy, které budou muset být zvýšeny mimo jiné i kvůli špatné zvukové izolaci. Opravdu mě to všechno začalo bavit. Chlap se nejlíp pobaví při společné činnosti s kámoši. Aha – zapomněl jsem říct. Nebyly tam žádné opačnice. Ženské asi to blbnutí moc netáhlo. Proto někteří mizeli třeba na několik dnů a pak se zase vraceli, nebo taky ne. Ostatním bylo jasné, že je v tom ženská, a po svém návratu musel odpovídat na veselé pošťuchování a narážky ostatních závistivců. V tom jsem viděl silnou i slabou stránku opačnického života. Opravdu to nebylo pro každého a pochyboval jsem, že je to možné vydržet celý život. Ale jako úlet to bylo dobré. Ostatní své opačnictví ovšem brali smrtelně vážně a nikdy jsem neslyšel žádné pochybnosti.
Kdysi jsem dělal stavebního projektanta a jako takový jsem musel zpracovávat i plány a rozpočty na podobné stavby. Ovšem praktické manuální zkušenosti jsem měl minimální. Nabídl jsem své služby Arnoštovi, který zde byl opravdu něco jako nejmenovaný šéf.
„Arnošte, možná bych mohl pomoct s plánováním, rozpočty a účetnictvím, dříve jsem to dělal.“
„No to bys tu byl jako v práci a moc si toho opačnictví neužil. Zatím dělám něco podobného já, moc to neumím, ale baví mě to. Přijdu k tobě na rozumy. Až tu budeš déle, třeba ti to i předám, pokud o to stále budeš stát. Už mě to vymýšlení prací a shánění materiálu zmáhá. Dělá mi to starosti.“
„Potřebujete s něčím pomoci, pane Medvěde?“ ozval se nám za zády známý hlas. Ve dveřích stál Jeroným.
„No vlastně,“ váhavě pronesl Arnošt. „Docházejí nám peníze. Máme už jen asi půl miliónu megáčů. To stačí tak na deset dní, více ne. Nevím, co s tím.“
„Vždyť se vybralo tolik peněz,“ vydechl ohromeně Jeroným. „Všichni dali vše co mají. Myslel jsem, že to postačí na léta.“
„Postačilo by. Kdybychom nic nedělali. Ale v materiálu na stavbu jsme utopili spoustu peněz.“
„Kolik?“ zeptal se Jeroným.
„Nevím, nepíši si každý výdaj.“
„A dělá to někdo?“ zeptal jsem se zájmem.
„Ne, nikdo. Fakt nevím, co s tím. Tady pan Bankéř nám dal pět miliónů, a všechno je pryč.“
„A víte aspoň, kolik jste vybrali?“
„Asi třicet melounů a Koranda vložil Valchu.“
„Aha. Takže máte Valchu. Odhaduji její cenu na padesát melounů,“ pronesl jsem vážně. Ale stejně. Podle rozsahu oprav vidím vaše vložené investice tak na deset miliónů. Nějak mi to nesedí. Přece jste neprojedli dvacet miliónů?“
„Co já vím?“ odpověděl naštvaně Arnošt. „Jenom jsem se snažil, aby tu byl včas materiál a platily se účty za vodu a energii. Mám toho plné zuby. Jestli chceš, převezmi to, už mě to nebaví. Tady ve stole jsou nějaké papíry. Ovšem určitě ne všechny.“
Viděl jsem, že dovědět se víc o finanční historii opačníků bude asi velmi náročné, ale něco v ní určitě nehraje. I Jeroným vypadal dost nervózně.
„Možná bychom měli Valchu prodat a začít s něčím menším znova. A tentokrát si najmeme účetního. Tady Pavel by nám v tom mohl pomoci. Potřebujeme žábu na prameni, ať se zase hned všechno nerozfofruje. Co říkáte pánové?“ zauvažoval Jeroným.
„Souhlasím,“ ožil Arnošt. „A mám pro tebe přezdívku, Pavle. Odteď budeš pan Žába. Popravdě, už mě to napadlo. Trošku jsem se poptával a mám zájemce, který nabízí šedesát pět miliónů.“
„Tak tohle by neměli odmítnout ani opačníci,“ pronesl jsem. „Navrhuji dnes na večeři svolat všechny opačníky, vysvětlit jim, co se děje a nechat ten prodej odhlasovat. V podstatě nám ani nic jiného nezbývá. Nemohu uvěřit té ceně. Víc, než padesát pět melounů bych za to určitě nedal, i když je to rozsáhlé a má to tady potenciál.“
„Na večeři vás oficiálně přivítám mezi opačníky, pane Žábo,“ usmál se Arnošt. Hned nechám rozhlásit, aby se na večeři všichni dostavili.