listopadopadavá...

uvadající narcis
na břehu horského jezírka
rozčeřil hladinu
a na její tváři
se vytvořily vrásky
jako by tušila
že už se léto nevrátí zpátky...

sedím v rozvalinách
zpustlého dolu na rudu
a dívám se do podzimu
od severozápadu táhnou
nějak ztěžka
šedivějící mraky
sněhové vločky padají
trochu zmateně
možná vyhýbavě
jako myšlenky
naproti vzlétajících jisker
z vydlabané pícky
v jílovité hrázi
staré pískovny
a obojí se podivně ztrácí
stižené kletbou
prastarých kouzelníků...

dojedl jsem pečené brambory
ruce od popela utřel o kalhoty
a brouzdajíce
přes vřesoviště
vyrazil domů...

jako vždycky
zima přišla náhle
takže keříková rajčata
nestačila zčervenat
a teď se choulí zelená
na parapetu u topení
těšíc se na dozrání
a zatímco uvnitř se otepluje
venku se plíží mráz
a na plátně zahradní houpačky
pozvolna mizí jakýsi nápis
jak se sníh usazuje...

slunko se opřelo lokty
o hřbety hor
a ještě než sklouzlo za obzor
odložilo na chvíli škrabošku
do podvečerní mlhy
rozhodilo světelné lokny
a z fragmentů bytí
si zabrnkalo na rampouchy
tichou ukolébavku...

tak zase zítra
jako vždycky
uvidíme
jestli se probudíme...