o cestách mysli...

seděl v pokoji
bez ženského přepychu
v klidu o samotě
u Stolu
ale ne takového
co je z jedné desky
čtyř nohou
a jí se na něm
tohle byl Stůl
kterému to jméno
náleží právem...

ranní slunce
se zablesklo
na bronzové soše
a odlesk orámoval okno
do jeho duše
která připomínala
pradávná řečiště...

blaženě vnímal
svěží hluboký šum
zamíchal kávu v hrnku
vytvořil vír
a napadlo ho
že to může být
jako vesmír
co se mění...

pak se zeptal sochy
co je jednodušší?
strom
co plodí zelené ptáky
nebo země
co rodí květy s písmem
vyznání...

neodpověděla...

ale zdálo se mu
jakoby řekla
vždyť ty to víš
a neznatelně se usmála...

je to strom
protože přerod listů v ptáky
je snažší
než květ v písmena....