pravdivě...

přišel jsem z práce
a na stole ležely
dva tácy
nebo tisíce
fakt nevim
někdy rád nerozsvěcim
a nahmatal po tmě
sklenici
bylinkového čaje
jenže tenhle
podle vůně
rostl tutově na vinici...

rázem jsem propad
do jedné země
pod ornici
a vrstvu zkamenělin
a tam mi nabídli
že jestli chci
můžu si vybrat...

buď říkat jen pravdu
do očí
třeba že jsem nebyl
na schůzi
ale na pokeru
a prohrál i oblečení
a taky svému šéfovi
že je pěkná...ikona
/no to víte ještě jsem
na tu nabídku nekýv/...

a nebo
že cokoli řeknu
bude pravda
což by mohlo zlákat
akorát si musím dávat pozor
říkat někomu
ty jsi patník
vypadáš jako čuně
pro tebe bych se rozkrájel
na nudličky
mám hlad jako vlk
na ovečky
cítím se smrtelně unaveně...

no to si rozmyslím
víte
asi zůstanu u té své
je prostě součástí
jako znamení
viditelné srdcem…

něco jako zahrada
procházíte se v ní
až narazíte
/na kámen ne/
na vodu
a najednou si uvědomíte
že bylo celou dobu jasné
z promyšleného rozmístění
že tam musí být...

pak si mě vzal stranou
jeden ze stařešinů
a povídá mi
víš chlapče mezi námi
existuje jisté výsostné území
pro ženu
totiž pravda neexistuje
pokud s ní sama nesouhlasí…