tekuté písky...

seděl na kamenech
v rukou se mu rozpíjel svět
a déšť proplouval obličejem...

zevnitř se vydral vzdech
někde zakřičelo nemluvně
vzápětí umlčené prsem...

překonal slabost vůle
postavil se
a loudavým krokem
přiměl tělo znavené
ale ne od hříchu
rozbrázdit pobřeží...

do vlasů se usadila zrna
písečného prachu
čelo vlhčí mořská pěna
a vrásky kolem zarudlých očí
se rozehrály
nejen od smíchu...

došel jsem k rozvalinám
jakéhosi dávného města
možná Kartága
a tam
v krychli z Almandinu
levitovala dívka
jakoby ji nadnášel
nějaký jemný chod mechanismu
s hřívou rozestlanou
na neviditelném polštáři vzduchu...

pootočila ke mě hlavu
a já si byl najednou jistý
že je to ona
prostřednice
mezi krajnostmi
bez řádů
s paletou vizí
bez rad pochybných proroků...

když se podíváš na svět
bude vypadat přesně tak
jak se na něj díváš
a místo paniky poznáš
duševní obrození...

máš pravdu
mívám rozdílné chutě
ale je rozdíl
když mám radši maso
než zeleninu
nebo že radši někoho zabiju
bez vyjednávání...

toužím po spoustě věcí
o kterých lze uvažovat tak
že by mne mohly učinit šťastným
ale existuje jedna
která je soběstačná
protože si ji žádám takovou
jaká je...

každá nádoba
by měla mít obsah
a to jsi ty
má Eudaimonie...