na ex pan z ní...

z práva v ní...





v podzimním čase

mne často napadají

značně vibrující možnosti…



některé se rozpínají

jiné rotují

další se smršťují

a nějaké oscilují mezi tím vším

jak bych mohl setřást

útržky rozhovorů

do správného překladu

a rozeznat tetelící se kostru významu...



rozložil jsem tě na stole

uhladil ohnuté růžky

ale stejně mi nevycházíš

z jedné strany jsi totiž neznámá

a z druhé úplně neznámá…



v jistém smyslu

jsi tak nesmyslná

že se tě přirozeně zdráhám přijímat

obsahuješ totiž tak neuvěřitelné věci

že nechápu jak by v tebe někdo mohl uvěřit

kromě mne samotného…



normálně

když něco vybuchne

má vždy svůj střed a hranici

a jak jde čas

čelo rázové vlny se šíří prostorem

a vzdaluje se

od místa kořene detonace

až k maximální mezi…



jenže u tebe to neplatí

nemáš střed ani hranici

jako když stojím v průsečíku

prostorové mřížky

a pokaždé když dojdu k dalšímu

a kamkoli se podívám

vypadá to stejně

což mne přivádí k potvrzení

že jsi nekonečná

protože nekonečno nemá střed

a protože to je nekonečno

nemá ani hranici

i když vím že mohu

díky těmhle slovům skončit

jako ten Italománec Bruno…



na hranici…



má Principie…