Království rýmů a šprýmů – kapitola druhá

.
Uááááááuhmmmm…to máme krásné ránko, tak dneska by jsme se měli podívat do nějakých, prostých chaloupek, že. Chvilinku počkejte, jen co se umeju a dám trochu do kupy. Oni i ti, takzvaně chudí lidé, tady v tom království, dbají docela na čistotu.

...Pozorný čtenář si jistě všimnul, že můj jazyk je místy blemtán hovorštinou a jindy i spisovným se jeví. To sváří se ve mě dvé osoby – jedna je lenivě lidová a nedbající pravidel a jiná úzkostlivě na formu psaného dbající. Snad se můj vzácný čtenář nebude zlobiti, když ponechám si obě formy a budu je prolínati, jak mi přijde na mysl a do pera se vloudí...

Tak třeba zaklepeme na dveře támhleté, chaloupka je jako malovaná, jen se do ní nastěhovat pražáci. No fuj, radši nebudu malovat čerta na trámy ( z těch je totiž krásně a bytelně sroubená), ale vyjdeme vstříc hospodyni, která nám něco nese i rce:

Vítej poutníče v naši ves
hle tuto krmi s chutí sněz
v dřevěné míse jáhly s medem
též masa dosti
co bylo medvědem.

Tam v síni chladné
vřelou číš
vína k masu uvidíš
té chop se a pij, jez do sytosti
jen nestyď se
náš vzácný hosti.

Tedy, takové přivítání si dám líbit, ženská je to jaksepatří, všechno jak má být a řeč její je nezvykle libá až vonná. To bych se neměl nechat zahanbit a nějaký ten veršík vyslat jí v ústrety, aby viděla, že ani v Praze nejsme jen tak nějací jelimánci.
Tož dím:

Ach, jak milá slova
linou se z tvých úst
vpravdě ženo
ni nebudu pod tvou střechou
držet půst
když tolikou krmí
je mým chutím pomoženo.

Tu plné mísy, korbele
a hospodář tam přichází
za fůrou plnou jetele
čtyřlístků
jež pohází
nám před nohy i po těle.

Tak vcházím celý zelený od štěstí (všimněte si, jak jsem až nechutně spisovný) do chalupy, BUM…sakra, omlouvám se hospodyni i hospodáři, že jsem jim naboural čelem dubové futro.
A hospodář účasten dí:

Vidím pane, že máš čelo
poněkud nabourané
zde dovol vonnou mastí
napravíme
co způsobeno nízkou pastí.

My, lidé malí vzrůstem
však srdcem velikáni
já i moje paní
nechceme, by k naší haně
čelo, se ti modří stkvělo
a boulovaně.

Tolika starostí o jednu bouli, ale nešť. V tomto kraji je asi zvykem, že host je v péči přímo hvězdné a snášeno je mu k nohám, jen to nejlepší. Tak vcházím, už opatrněji do síně s nízkým stropem, všude vše ze dřeva, strop, podlaha z dubových fošen, nábytek umně sroubený a za dlouhých zimních večerů, zdobený šikovnou rukou řezbáře.
Usednuvše pak k dubovému stolu, pokřižovav se všichni po starém způsobu, pouštíme se s chutí do jídla, bohatýrská sousta mocně zapíjejíc chutným a horkým mokem, ze zdejších úrodných vinohradů.
.
.
.
..
25.7.2007