Království rýmů a šprýmů – kapitola třináctá

.
Brrrrrrrrrrr fuj tajbl ..
no
lidé drazí, bylo vám kdy dopřáno, líbati sebe sama? Ne li, tak o nic vpravdě obohacujícího jste nepřišli. Já, dámy a pánové, tímto nanejvýš znechucujícím zážitkem postižen, málem všeckny dobrůtky servírované mou nastávající, poslal zpátky do rajského šera, našeho budoucího hnízdečka.
Nuž, do pěkné šlamastyky se dostav, vybřednutí z tenat opomilky té rozdychtěné, oříškem zdá se být k nerozlousknutí. Neb opice, jednou citově rozpohybované, nezadrží od hrátek intimních, ni párek vydatně živených buvolů.
Ach, tak snadno podlehnuvši tvářičce luzných tvarů, opomněl jsem zdravého rozumu užívati a nad budoucností svazku tohoto, se opravdově zamysleti.

Ztrativ hlavu
Čubík
býk
z něho se stal
na milou svou opku
juž se přichystal.
Pln všech chtivých šťav
a chlupatého snění
zaskočen byl
opkou
v čase kuropění.
On líbat by se chtěl
však
Helenky už není
opice
jen
s jeho tváří
sahá mu po …

Nutno připodotknouti, k osvětlení mé tak zapeklité situace, že hnízdo opičí, v které unesen jsa včerejšího dne (ach, jak ten čas v požitcích strávený, co sprinter v dáli mizí), nalézá se v koruně stromu tak vysokého, že hravě uchvácen byl bych opy povždy ostražitými, dřív než do půli cesty, ke kýžené zemi bych sestoupil. A že špatný lezec po čemkoli nejsa, dokládá můj diplom šplhouna premianta z university cestovatelské. Neb na toto povolání se učiti nutno všelikým uměním, které čtenáři neznalému by na mysl nikdá nepřišly.
Nestahujmež však kalhoty, jeliť brokův hejno, v patroně posaváde skryto. Již mnohé chvilky horké mi bylo, jako cestovateli prodělati a nikdáž jsem se nezalekl obtíží mnohých a zdárně vyváznuv, k nebi jsem obrátil povždy svůj hlas díků, za prokázané dobrodiní nápadu, kterýž k mému vyváznutí beze vší úhony vedl.
A tak se stalo i tentokráte.

Tak v šoku na se zírám
a se na mne též
jen ztěžka se probírám
jsa
zřícená věž
mezi námi je tu
hráz
a nic už dál
ni škrabkání nedokáže
bych „čubíka „
miloval.

Tak kufřík, zvedl jsem svůj
a myslel na útěk
tu opka rozdychtělá
vyrazila jek
sběhli se popíci
ze všech možných stran
nedali mi šanci
v dešti opích ran
tak
v chlupatém chumlu
dusím
vztek i strach
bezmocen však necítě se, v amulet jsem sáh
no
v poslední už chvíli
trhám jeho plášť
ku chlupatým opům, ni necítě zášť…

vššššššššup…a kouzlo vědmy od starce věnované, mocně zapůsobilo tak, že nevěda kterak, však ohromná úleva jakoby se vlévala do mého těla, i událostmi chvil posledních zjitřené mysli.
Jakési nadpřirozené světlo, zalévajíc svým neskutečným jasem i skulinku poslední v tomto opičím lese, pravzláštním způsobem zapůsobilo na způsoby, též i gesichty mých opských „hostitelův“ a jako by mávna kouzelným proutkem, opice obyčejné se z nich stanouce, po gesichtech rozličných, juž ni památky k mému neskonalému poděšení nižádné nezbylo.
I Jyrka zmizna – opičák, vpravdě fešácký a úsměvem svým, hluboce sympatický ( až rozdílem tím, ku gesichtu tomu předešlému, omráčen jsa, málem hubana bych mu vlepil…kéž k zázraku tomuto, by v mé otčině též došlo), z něj se vyloupl.
Nemohu též pominouti, an opi na mne se sesypavší a přes můj odpor( jež směle mohu přirovnati, k houžvi ze všech houžví, té nejhoužvovatější), tvrdě mne tísnivše v pranici, kde k mému podlehnutí, již krůček nepatrný zbýval – též náhle se milými a veskrze přátelskými stali.
Až v pokušení upadl jsem převeliké, pobýt s nimi i nadále a na ramena svá, nohy v tomto okamžení juž ku startu připravené, nebrati.
Než padnouce na mne jakási přetěžká únava, kolena mi poklesla a já, na podestýlku z novin a časopisů všelikých tiše se složivše, zavra víčka co rolety železné, svůj pozemský krámek v nevědomí jsem opustil.
.
.
.
..
10.9.2007