Království rýmů a šprýmů – kapitola čtrnáctá

.
Nuž, dědečku..
vstávati vám třeba
juž den třetí nepozřel jste
ni
pouhé střídky chleba
a pít, jen brčkem mezi zuby dostáváte
co potkalo vás
že máte
zuby zaťaté a vrásek ve tváři
jež co kaňony spletité
a hluboké
jen stěží slunce prozáří?
Tak hubený jste
a v spánku nepoznáte míru
to nechcete popít
píva
a pojíst, pár koleček sýru?
Pochoutky to
z nám, tak vzdálené Olomouce
jaksepatří uleželé
vytažené
zpod, ze skla zvonce
teď
po chlebíčku voňavém se tak lákavě roztekouce
hned bych sama v ústa vnesla
tu vzácnost
ach
co mluvím to, jak hluboko jsem klesla..
než omluvenkou je
mé touhy po táhnoucím se sýru
že
ač dopřáno nám je míru až nadmíru
tak bojový, se z něho line plyn
až omámí
nám smysly, česti
a chutě v ústa, dobrotu tu vnésti..
to maže
tu největší, ze všech možných vin
kanutí
mých zlodějských slin.
Ne
není v mém ryzím charakteru
vinou mojí
ta strašná díra
že
uzmouti jsem chtěla, vám, tak nebohému
sousto posílení
od voňavého sýra.

Než
ku vstávání juž máte vůli
chřípí
jak mul, když v říji ssaje vůni muly
a dvé očí, jež chtivě se ztad vousů kulí
již jazyk váš
ku kapkám sýra s mlaskotem se tulí
jež o potěšení
přesvědčivě svědčí
tu
sunete si do úst
sousta
stále větší, větší..
pívem ze soudečku je mocně zapíjeje
touhou, až neskutečnou se v těle celý chvěje
to
pívo, sýr a chléb ten čerstvý, chutný
pocívaje
juž mizí z tváře vaší výraz smutný
a já
na starosti vaší schránu maje
teď vydechnout s úlevou
mohu
své starostenství odkládaje.

Mhmmm.. to dobrůtka je stkvělá velmi, sýr co v mojí otčině tak oblíben.. ač kteří škarohlídi haní jeho ódér a kysele se šklebí a ženou labužníka tam, kde nosánek jejich nedozná úhony, přec tak mnozí oddávají se těm hodům syrečným, jež chuťové pohárky jim podráždivše, pívem, nejvýše nutno pohladiti hrdla k dokonání té nebeské harmonie a nejlépe plzní, v mém případě, ovšem již notně zteplalou a ke dnu nenávratně usedající.
Tak prapodivně vyváznuvše z tenat opičího lesa, tu vděčen velmi jsouce nebesům, mnohé díky Tam.. s plnými ústy voňavé dobrůtky olomoucké vznáším, vždyť, co amulet ten zázračný s sebou maje, dosáhl jsem naň v nouzi nejvyšší, kdy lezlo mi již hustě, tlustých do tenka.
Snáď opice, kteréž jak mávnutím proutku kouzelného, tak milými se staly, soudek o kterémž v zámyslu svém blahém usoudily, že drahý srdci mému (což pravda pravdoucí jestiť), z náklonnosti prosté, na cestu mne i s ním, vně lesa opičího do travičky voňavé a měkkounké s citem sobě vlastním pokládly (jak seznal jsem z vyprávění pozdějšího, od své tak starostlivé hostitelky, neb nejsa při vědomí, nižádné povědomosti o tom, co se mnou se dálo po doznění velikého světelného třesku, nemám).
Tu, rozhlédnuv se kol po seknici, všeckno prosté a v zářivé čistotě vida, na svou mladou hostitelku (jež tak plna účastenství a půvabů, o mne tolik dní se se vší péčí mě, neznámému věnovala), obrátiv jsa, takto otázku mi bylo položiti:

Proč mluvíte o mě
jako starci
což ve svých čtyřmecítma letech
stáru
nad hrobem se kývu?
Mé ruce, vyschlé jsou přestálými útrapami
však
dostatek moku s pěnou
i bez
uvede mou pleť do stavu původního
hladkého
tak rcete
co k řeči takové, vás má děvenko starostlivá
vede?

Tu
mladá ta žena s účastenstvím nesmírným, ku mně přistoupila a zrcadélko, před oči mé nastavivši, takto zahovořila:

Zde
pohlédněte pane
v zrcadlo
a hněv svůj nesměřujte na prostou ženu -
jako sníh
jsou vlasy vaše
a pleť, jedna vrásek brázda
též z řeči vaší
ztratila se poetická vazba
to kouzla velikého jestiť následek
co zpět
nezískáte za nižádnou měnu.
Než náděje neztrácejtež
tu
v palouku lesním
u studánky
léčí dobrá víla rány, ranky
když
poesie v míře rozličné, opustila koho
napravila juž ona
nemocného
nejednoho
to naděje vaše
jedinká
za ní hnedle vypravte se
a vězte
jméno její jest – Fiona I. Bublinka.
.
.
.
..
16.9.2007