Království rýmů a šprýmů – kapitola osmnáctá

.
Tak navraceje se s mladickou dychtivostí k místům, kteráž jsem (co sešlý stařík) včerejšího dne opustil, již zdáli, jak by se na mne i stavení mé dobrodějné ošetřovatelky, veskrze přívětivě a vstřícně smálo.
I ona, s otevřenou a štědrou náručí, mne s neskrývaným dojetím vítaje, slzou mé rámě i líc, nezadržitelně a hojně v objetí mém skropila.

Och
jak radostné
když vítati je mi mládence, tak sličné tváře
a vrásek není již
a tlení
jsouce uvrženy do žaláře, dočasného zapomnění
tvé ruce
teď hebké, pevné jsou
a rety
co v sýpce, plamen hladového žháře
tak
hoře v líci
na témni věnec kvítí, nedotknutý lety
až
sama sebe káře
vždyť smutek nose po milém
bych měla
uchránit se svodů
duše
těla
však cosi říká ve tvých očích
v duze
jen dále taj a zaplav sebou kraj
kde přirozenost tvá by chtěla
najít
to
co osud nechal zkalit
když zmize ten
jenž zapsán navždy v hrudi tvojí
dlí kdes
snáď
živ..
tou nádějí
se tvá věrná duše kojí.

Objímaje a těše s převelikým potěšením lepou tu ženu, jež tajemstvím obklopena až hmatně, slůvka objasnění mi slibujíce, ke stolu prostě, však malebně pro mé chuťové buňky prostřenému mne zavedouce, k jídlu mne pobídla.
Já pak, nabíraje z mísy husté bramboračky a zajídaje chlebem, jež tak teplý a křupavý byl, že sliny, rozkoší z té dobroty mi kanoucí, polévku tu vydatně ředily; zároveň pohledy vychutnával i ženu, jež s chutí nemenší, porci, pro statného muže přiměřenou, mžikem s chutí spořádala.
Pak sklidivše se stolu, láhev medoviny i dvé kalíšků na stůl postavivši, k pití pobídla a usedla ku mě se slovy:

Vidím
že zvědavosti pln jsi zcela
a myšlenkami obíráš se
těmi
jak žena, při skromnosti vší
co v kráse přírodou ne ošizena
dlí
samotna
kde lidí není
a z muže nemá svého
nižádného
potěšení.

To
pár už let
kdy mládenec můj švarný
nevzal sobě amulet
a
na lov vydav se v les bažinatý
uchvácen byl zdůli
silou
temnou
a vybojovav zápas marný
přec
ve strom vetklou
nechal zprávu pro svou milou
až
povždy
jemu věrnou.

Ten les klatý je
a zrádný
tam mizí lidé v zem
jež houpe se
a boří
tu sílu nikdo nepokoří
ni
milý můj
..
než
na ostří nože, zanechal mi krví psané
slůvko
vláhou rozmazané

lás…
.
.
.
..
21.10.2007