Království rýmů a šprýmů – kapitola devatenáctá

.
Ten les
jesti brána v jinou říš
kdo vstoupí
nechtě
nevrátí se k lidem již.
Tam skončil mnohý
muž a rek
ni
nezbyl po něm štěk
či jek
jen
amuletu kouzelného vůně
ochrání snáď
od
té zrádně pevné tůně.

Když milá ta žena dopověděla svůj, tak smutný příběh, jat jsa lítostí a unášen v sobě jakous neodolatelnou nápovědou, za ruku vzav ji, s účastí jsem opověděl:

Není sil
jež odvrátily by mé kroky
od míst
jež kruší mysl tvou, již roky
vydám se v ta místa
neprodleně
by úděl tak smutný, nepatřil již více
k ženě
jež půvabem
a silou ducha stkví se nad jiné
by sama
nehřála se
v pruhované peřině.

Dopověděv ta slova, pocelem, bylo mi se s dojatou hostitelkou rozloučiti a přes mnohá její naléhání, dopiv kalíšek stkvělé medoviny, na cestu jsem se neprodleně vydal.
Kráčeje bystře v les ten, jež zdáli rmutný a šerý se mým zrakům jevil, jen v Bublinku svou náděj na úspěch skládaje, takto mi bylo k ní hovořiti:

Prosím
pomoz, dobrá má vílo
by z úspěchem setkalo se dílo
jež spojilo by
co
kdys si bylo milo.
Tvé ochrany mi potřebí je
v míře vrchovaté
bych proniknouce v to místo klaté
uchvácen nebyl
silou temnou
vykonav, co potřebí..
protož
Bublinko
buď dále v nitru se mnou
ať spatřím zas
jak mráčkové si plují v modrém
po nebi.

Jsem s tebou
muži
a budu stále
když zveš mne neustále dále
já odcházím
jen
když nepřeje si milý můj
již den
a noci se vydá, z vůle svojí v plen
tu opouštím jeho
smutna
když láska, jež nekonečnou k němu chovám
pro něj
co děravá
a nepotřebná putna.
Než neváhej
a naslouchaje (byť neslyše) mému hlasu
věř
že chráním tě
byť vězel jsi v bažině do pasu
hlavy
věz
že tys ten člověk pravý
jež
dobro konaje
se nikdy více neunaví.
.
.
..
27.10.2007