Království rýmů a šprýmů – kapitola dvacátá

.
Dojdouce v brzku v místa, kde bylo mládenci nešťastně ze světa lidí zmizeti, spatřil jsem, lety již notně poznamenaný šátek, jež na kmen stromu (kde nůž rukou milého, zabodnutý nalezla), v památku uvázala rukou svojí.
Tu zhoupla se nepatrně zem pode mnou, až příjemné se to i být zdálo, tak i vánek jakýsi, v uších nezvykle libá a melodicky nesmírně přitažlivá slůvka mi vyluzoval, až bylo mi své náruče otevříti a poddati se tomu, co tak luzně v mé duši i nejhlouběji skryté struny, až neodolatelně rozeznívalo.

Ten hlas
co vůkol vznáší se
a rojí
hlas
co myšlenky mé hladí
hojí
zbavujíc je trýzně, ustarání
i pomyšlení
na básně umírání
to lákavě v mé mysli kvete
až
prose
zde odstřihněte..
nořím se
do prachu a jemného peří
kdož nebyl tu
ten
rozkoši té neuvěří
až záhy celý vnořen, po poslední vlas
do říše
jež nemá žádný živý kaz
do říše stínů
a chapadel hladu
do říše
jež kuje básním zradu.

Tak prožívaje blaho, rozlévající se co horké a vzrušující vlny, do všech částeček mého těla i duše, upadal jsem pozvolna ve stav podobný naprosté, až dětinské poddanosti.
Jakoby síla jakási prapodivně vláčná, všepronikající, obmotávala mé myšlenky i tělo a z duše mé veškeré stříví básnické, vyssáti by chtěla.

NE
a tisíckráte – k ďasu
vždyť
jak život můj
bez básní byl by k žití
co louka
bez všelikého kvítí
a pole
bez chlebového klasu
stůj
ty, jež ukrádáš to, co mé jest léno
zde je ti vše
uzavřeno
a dveře tvrdě přirážím
nedám rým
a nedám

Rým?

Až
oči valím
jaká proměna
kde rým se tvořil, prázdno je a ticho
já básnil bych
a slova nejsou
prchly
v mysli jen blaho
tupé
já
verše klad
co cihly chrámu svého
kdys
a proč?
nepátrám již
spokojen se stavem věcí
nevědom
si
smrti
svého já.

Bublinko, kde jsi…slábnoucími volaje myšlénkami, na duchu i těle svázán a smutkem ze ztráty básnivého slova… krušen…a snáď ani už…upadajíc do podivné lhostejnosti…jen jakoby z dáli, bylo mi pozorovati…jak okem neviditelná, chapadla, jež svírala mne doposaváde…náhle se uvolňujíc, duši mou ze sevření zcela propustila…

Kde hledati příčinu, toho, až zázračného obratu k mému vymanění se z tenat, jež tak nepřekonatelné se býti zdály?
Jak srovnati si v mysli, že ztrativše básnivé střívko a jazykem odporně prózným promluvivši, propuštěn byl jsem, co sousto k nepozření uznané?

Zabývajíc se myšlenkami těmito, již drahný čas sedíc na zemi, kteráž se pode mnou co spásná zhmotnila, jakémukoli dalšímu útoku sil temna vzdálen; pozvolna se mi víčka zavřela a já upadl, kromobyčejně unaven, ve spánek hluboký a spravedlivý.
.
.
.
..
1.11.2007