Quini.

Už nějakou dobu ztratil pojem o času. Nevěděl, jestli je den nebo noc, protože v tom hlubokém vlhkém sklepě zajišťovala světlo jenom jedna žárovka na stropě. Hlavou plnou obav mu neustále probíhala myšlenka, zda ještě někdy uvidí denní světlo.
      Naposledy ho mohl vychutnávat v den, kdy jeho „Barca“ v ligovém zápase porazila Hércules Alicante a on k tomu přispěl dvěma góly. Zdál se to být prostě vydařený den a on se už těšil na svoji manželku a děti, které měl vyzvednout na letišti.
      Jenže na parkovišti u slavného Nou Campu k němu přistoupili dva maskovaní muži, jeden mu ukázal pistoli a řekl, ať nedělá blbosti a bude žít. Hned nato u nich zastavila dodávka s bočními posuvnými dveřmi, doširoka otevřenými.
      „Padej dovnitř, rychle!“ zněl nekompromisní povel a on neměl odvahu se bránit. Ti chlapi vypadali, že jsou schopni všeho. Auto se ihned rozjelo a současně s tím mu přes hlavu přetáhli jakýsi plátěný pytel a přidali přátelskou radu, ať drží hubu. Jako kdyby se jich na něco ptal.
      Jedním si byl Quini jistý. Tohle nebyl žádný žert. Nevěděl, jak dlouho jeli ani kam jeli. Sebrali mu i hodinky. Oči mu odkryli až v tom odporném sklepě. Jeden z těch chlapů, stále maskovaných, byl neustále připraven použít zbraň, pokud by dělal potíže.
      „Co vlastně chcete?“ odvážil se Quini poprvé na něco zeptat.
      „Co myslíš?“ dostal posměšnou odpověď a chlapi bez dalšího vysvětlování odešli a dveře do sklepa za sebou pečlivě zamkli.
      Quinimu začaly velmi pomalu ubíhat hodiny a dny, plné nudy a zoufalství. Podle toho, že ho nechali nesvázaného a s volnými ústy, usoudil, že z tohoto místa nejspíše nemá šanci na útěk.
      Zkusil porovnat podmínky svého nedobrovolného útočiště s tím, v čem žil doma. Záhy však toho nechal. Jak porovnávat neporovnatelné? Doma veškerý luxus a tady odrbaný stůl, dvě židle, lůžko dobré tak pro bezdomovce a záchod..., plastový kýbl s víkem. Aspoň, že ho jednou denně vynášeli. Na mytí jednou denně čistá, ale chladná voda. Jídlo se jíst dalo, ale klubový lékař by se zhrozil. V jeho situaci však bylo hlavní především to, že mu nějaké jídlo dali.
      Quini si nesčetněkrát kladl otázku, proč tu je. Výkupné? Vždyť fotbalisty kvůli peněz neunášejí. Osobní nenávist? Ale kdo? Sportovní nenávist? Komu by posloužila likvidace jednoho fotbalisty? Politika? O tu se přece nestaral. Nedobral se ničeho a únosci mu na nic neodpovídali.
      Ale po několika dnech, později se ukázalo, že po deseti, přišlo něco nečekaného. Do sklepa zase vstoupili dva chlapi, pistole nesměla chybět a tentokrát mu zavázali oči.
      „Tak, pane Castro, zavoláte si domů,“ uslyšel hlas jednoho z nich. Napadlo ho, jestli to není nějaká léčka. Hned si ale uvědomil, že kdyby ho chtěli zabít, mohli to udělat už dávno přímo v tom sklepě.
      Vyvedli ho do auta a zase někam hodně dlouho jeli. Během cesty mu nařídili, co přesně bude do telefonu říkat. Zjednodušeně řečeno šlo o to, aby na svoji manželku Marii naléhal, aby za jeho propuštění bylo zaplaceno výkupné a aby se o to co nejdříve postaral jeho zaměstnavatel, FC Barcelona. Mohl rovněž říci, že je zatím v pořádku, pozdravit děti, ale jinak mimo výkupné o ničem jiném mluvit nesměl. Hovor proběhl z nějaké veřejné telefonní budky a pak zase následovala cesta do sklepa. Během toho výletu se moc nedozvěděl, ale aspoň to, že jde přece jen o peníze, o výkupné.
      Následující den, snad proto, že jednání o výkupném probíhalo pro únosce nadějně, zvýšili Quinimu komfort. Donesli mu k luštění křížovky a mohl hrát sám se sebou šachy. Ale jinak se nedělo zase nic a čas míjel v nesnesitelném stereotypu. Začalo se to projevovat na jeho psychice. Přestával věřit, že to přežije.
      A pak, jednoho dne, když zase apaticky hleděl do zdi, uslyšel jakoby zdálky nějaký hluk. Ne, nezdálo se mu to. Hluk sílil a naráz bylo slyšet rány na dveře.
      „To je asi můj konec,“ blesklo Quinimu hlavou a pak se dveře rozletěly. Do sklepa vtrhla policie.

      Enrique Castro, španělský fotbalový reprezentant, známý pod přezdívkou Quini, byl prvním mezinárodně uznávaným fotbalistou, který byl unesen s cílem získat výkupné za jeho propuštění. Stalo se 1.3.1981 v Barceloně a osvobozen policií byl v Zaragoze po 24 dnech (někdo uvádí 25 dní) vězení. Předtím však muselo být v jedné švýcarské bance složeno výkupné v přepočtu ve výši asi jednoho miliónu dolarů. Až chyby únosců při manipulaci s tímto výkupným dovedly španělskou policii na místo Quiniho nedobrovolného pobytu.
      On měl štěstí, protože vyvázl se zdravou kůží. I dnes se občas dozvídáme o únosech spojených s fotbalovým prostředím, ale jsou spíše zaměřeny na rodinné příslušníky fotbalových hvězd. A občas nemají šťastný konec.
      V oněch více než třech týdnech měl Quini dostatek času si uvědomit, že i v případě sportovců jsou životní situace, při kterých bohatství a vliv neznamenají vůbec nic. Těžko to na něm mohlo nezanechat stopy. Už v průběhu další sezóny se začalo ukazovat, že po zeleném trávníku už neběhá ten Quini, jak ho znali z jeho nejslavnějších časů. Začala se chýlit ke konci i jeho slavná éra v „Barce“.
      V souvislosti s tímto únosem je však zajímavá ještě jedna věc. Když byl Quini vězněn a pátrala po něm celá země, téměř všichni si přáli šťastný konec pro tohoto fotbalistu. Když ale barcelonský soud uložil únoscům zaplatit Quinimu bolestné, nálada veřejnosti se prudce změnila v tom smyslu, že tak bohatý člověk nepotřebuje ještě nějaké bolestné. Ten názorový obrat veřejnosti byl tak výrazný, že se Quini výplaty bolestného raději vzdal. I když v tomto případě snad ani nemusel, bral v potaz veřejné mínění, a to ho ctí.
      Nemohu se zbavit špatného pocitu z toho, jak moc vlivných lidí v České republice na veřejné mínění vysloveně kašle.