Přání.

Manželé Beanovi vstoupili do nemocničního pokoje městské nemocnice v Liverpoolu. Již několik měsíců tak činili den co den v naději, že uvidí něco, co jim vrátí úsměv do tváří. Ale znovu měli před sebou stejný obrázek.
      Jejich nezletilý syn Richard ležel bez hnutí na zádech, oči zavřené a vypadalo to, jako by spal. Jenže nespal. Bylo to něco mnohem hlubšího než spánek. Lékaři nešťastným rodičům vysvětlili, že se nejedná o komatický stav, ale o něco, co se mu v některých ukazatelích podobá.
      Mohla za to těžká autonehoda. Nezaviněná. Vedle jiných mnohačetných poraněních, ze kterých se už Richard vcelku vzpamatoval, se mu navíc něco porouchalo v hlavě. Něco, co mu bránilo nabýt normálního plného vědomí. A nikdo z lékařů nechtěl vyslovit nějakou nadějnou prognózu. Odborníci se v tomto případě shodovali pouze v tom, že stát se může úplně všechno. Dobré i špatné.
      Richardovi rodiče se posadili k posteli. Paní Beanová uchopila chlapce za ruku: „Ricky, už jsme zase tady. Já i táta.“
      Žádná reakce. Proto stiskla dlaň o poznání silněji a jemně s ní zatřepala: „Ricky, otevři oči. Prosím! Táta s mámou jsou s tebou!“ Její hlas zněl naléhavěji, ale ani teď nepřišla žádná reakce.
      „Ricky, chlapečku můj, podívej se na nás. Prosím, prosím...,“ jeho ruku teď stiskla hodně silně a ještě více s ní zatřásla.
      Až teď chlapec otevřel oči, ale jeho hlava zůstala nehnutá a prázdný pohled směřoval do stropu. Přesto se však paní Beanové zdálo, že Rickyho ruka její stisk trošku opětovala. Jako by se matčin známý hlas prodral někam do hlubin jeho mozku a připomenulo mu to něco z dřívějška.
      V té chvíli vstoupil do pokoje ošetřující lékař, už starší prošedivělý muž a z druhé strany přistoupil k posteli.
      „Za chvíli mu budeme muset dát vyživovací infuzi,“ sdělil prostě. To byla jedna z mnoha věcí, ve kterých byl chlapec zcela odkázaný na zdravotnický personál.
      „Pane doktore, ještě chvíli, prosím vás,“ teď se ozval Richardův otec. „Máme to tady. Však víte, jak jsme posledně mluvili. Můžeme to zkusit?“
      „Ale jistě, každý nápad je dobrý, ale...,“ lékař najednou vypadal trochu rozpačitě. „Nevysvětlujte si moje slova špatně. Buďte však připravení, že se nemusí stát vůbec nic.“
      Richardův otec vážně přikývl a pak z tašky vytáhnul přenosný kazetový magnetofon. Položil ho na nemocniční stolek a zapnul. Po chvíli typického šumu se ozval mužský hlas:
„Ahoj Richie!“
      „My dva jsme spolu nikdy nemluvili, ale od tvých rodičů jsem se dozvěděl, že jsi už dlouho hodně nemocný. Já se jmenuju Bob Paisley a trénuju místní FC. Ale to určitě víš, protože jsi prý náš velký fanoušek.“
      Po těchto slovech se Rickyho rodičům zdálo, jako by se jejich syn celý nepatrně zachvěl a oni ihned vypnuli magnetofon. Jeho oči zamrkaly, snad se chtěly podívat i někam jinam, než jen do stropu. Všechno to však trvalo jen kratičký okamžik a pak už následovala opět ta stará nehybnost a apatie. Magnetofon byl opět spuštěn.
      „Já a všichni moji chlapci, které trénuju, ti přejeme, aby ses co nejdříve uzdravil. Věříme, že to dokážeš, a až se tak stane, už nikdy si nebudeš muset koupit lístek na naše zápasy. Vedení tvého oblíbeného FC ti slíbilo doživotní volnou vstupenku.
      Tak, Richie, ještě jednou tě všichni pozdravujeme a těšíme se, že tě už brzy uvidíme na našem stadionu.“
      Pásek skončil, ale chlapec dál ležel zcela nehybně. Ještě chvíli čekali, ale naděje se nenaplnila.
      „Je mi líto,“ řekl přítomný lékař tichým hlasem. „Dnes to sice nevyšlo, ale určitě neztrácejte naději. Ale teď už...,“ naznačil rukou ke dveřím.
      Manželé Beanovi vstali. Rickyho matka schovala tvář do kapesníku, aby zakryla slzy, stékající ji po obličeji. Ke každé naději, která by mohla vést ke zlepšení zdravotního stavu svého syna, se velmi upínala. A zatím vždy přicházelo jen zklamání.
      Opustili pokoj a za pár minut i hlavní vchod do městské nemocnice. Najednou však za sebou uslyšeli volání: „Paní Beanová, paní Beanová!“
      Otočili se a uviděli, jak k nim běží zdravotní sestra.
      „Váš syn vás volá k sobě!“

Odehrál se tak tento příběh? Zněl takto onen magnetofonový pásek? Kdoví. Ale:
      Je to zhruba už třicet let, co sportovním tiskem proletěla kratičká zprávička, že anglický chlapec Richard Bean po sedmi měsících polokomatického stavu v důsledku autonehody, nabyl plného vědomí poté, co mu bylo přehráno poselství, které namluvil Bob Paisley.
      Tento trenér, v Anglii se spíše užívá termín klubový manažer, patřil ve své profesi k tomu nejlepšímu, co kdy v Anglii bylo. Pod jeho vedením, v letech 1974-1983, zažil FC Liverpool své nejslavnější časy, na které o mnoho let později navazovali i čeští borci Patrik „Páťa“ Berger, Vladimír „Šmíca“ Šmicer a Milan „Bary“ Baroš.
      V souvislosti s případem Richarda Beana mluvili angličtí lékaři o zázraku. Když jsem nedávno napsal, že fotbal by mohl být považován za něco více než jen sport, napsal jsem to, mimo jiné, i pod dojmem této dávno zapomenuté fotbalové epizodky.