Tuta čeština

Jsem rodilá Pražačka. To se nevychloubám, ani neomlouvám. Jen konstatuji pro upřesnění. Můj mateřský jazyk se téměř čtvrt století vyvíjel v rámci pražské mluvy. „Pražština“ je pro mě standardem. Vše ostatní bylo jiné. Snad i trochu divné. No právě, bylo ...

Nejprve jsem nabyla dojmu, že jinak se mluví jen na Moravě. Než jsem poznala Šumavu. Teda spíš její bránu. A samozřejmě mluvu zdejších lidí. Nechci tu rozebírat různé odlišné názvy pro některé předměty běžného života. Docela dlouho mi trvalo dešifrovat taková označení jako je cukrál, vrhlík nebo vošouch. O čem to ti lidé proboha mluví?

Mě nejvíc zarazila jiná věc. Dokonce ve mně probudila bojovníka za správnou češtinu. Často jsem diskutovala o nesprávnosti jejich vyjadřování. Většinou se mi vysmáli. Možná jsem jim byla i za blázna. O co šlo? Ve zdejším kraji se nepoužívá skloňování přivlastňovacích přídavných jmen mužského rodu. Brr, to jsem odborná. Snad jsem se do toho nezamotala, školní lavice jsem opustila už před mnoha a mnoha lety. Tak jak to tu tedy je? Vše končí na -ovo. Tátovo košile, tátovo boty, tátovo pyžamo. Všechno je pořád a stále tátovo.

Čím déle jsem tu žila, tím méně jsem bojovala. Z klidu mě vytrhl až zápis v sešitě mého syna. Stálo tam:“V Praze je Karlovo most.“ Ježišmarjá, to ne! Co jsem to dopustila! Jak tohle mohlo vypadnout z mého dítěte? Co jsem zanedbala? No zkrátka, dostalo se mu ode mne osvěty a život šel dál. S hrůzou jsem zjistila, že zdejší mluva (asi stejně jako každá jiná) je vysoce nakažlivá. Kdybyste se mnou teď mluvili, můžete si být jistí, že se zmíním o mužovo básních, synovo úspěchu na rybách a myslím, že i vše ostatní bude mít koncovku -ovo. Začínám se trochu ztrácet v tom, co je vlastně správně. Ale snad to nikdy nezvěčním na papír. Teda kromě téhle úvahy. To by mě hanba fackovala. Nebo už snad taky ne?

Možná se v Česku ještě někde jinde takhle zjednodušuje pravopis. Nevím. Napadá mě, že lidé zdejšího kraje si jen trochu usnadnili život. Proč přemýšlět nad i/y. Jestli jsou kalhoty tátovy nebo tátovi. No jsou prostě tátovo. A basta fidly. Když tak nad tím přemýšlím, je tu ještě něco podobného. Taky hojně používané. Nepřemýšlíte, jestli jsou sestry Novákovy či Novákovi. Řešení je totiž velmi jednoduché. Zkrátka holky Nováků.

Patrně měl šumavský lid plno jiných starostí než řešit nějaká íčka. Ale vykroutili se z toho dobře, nemyslíte?
Jenomže jak se s tím porvou školáci a učitelé? A co si o nás pomyslí v těch krajích, kde pravopis více ctí? No snad nás pochopí.