Beze slov

Prý by každý měl něco o tom „gabkinovo srazíku“ napsat. Tak jo. Ti nejrychlejší už to stihli. A co já? Tak honem. Šup, šup.

Budeme psát básně,
jak tam bylo krásně,
seděli jsme spolu
u jednoho stolu ...

Ale ne, tak ne. Ty rýmy mně dnes nějak svazují. Že by snad volný verš? No jo, jenomže mně se tak rozvolnil, že se už ani do sekce Básně nevejde. Takže co? Takže úvaha nebo spíš reportáž? Ale co napsat? Co zdůraznit? Co nevynechat? Ani celý několikasvazkový román by vám nemohl přenést tu atmosféru. A nám, co jsme to zažili, stačí jen pár slov, možná pohled do očí nebo šibalské mrknutí. A víme. Koutky se začnou škubat a do tváře se dere úsměv. Stačí slůvko, věta. Co takhle: „Ani nenahazuj ...“.

Tak proč psát dlouze o tom, jak jsme si pěkně zabékali u ohně, jak chutnaly opečený buřty, o kamenech u řeky a stromech v lese, o ohnivé šou při grilování, stáncích s perníkovými srdci a lízátky, o plném hrnci výborné polévky a nebo třeba o kopretinách?
Jo a Aťane, jen tak mimochodem, na golf jsme měli příliš vysokou trávu ...

Na některých místech nabádají průvodci turisty, aby na navštíveném místě něco zanechali. Třeba minci v kašně nebo studni. Aby si pojistili, že se do těch pěkných míst vrátí. A vidíte. Našli se i tací, co i podstatně větší věci zanechali. A víc. Snad aby to byla tutovka.

A pro vás, co jste tam nebyli. Bohužel, je to beze slov. Tak pro příště. O tom si nic nepřečtete. Na to fakt nejsou ta správná slova. To se musí zažít.

*****************************************************
P.S. Ty spacáky tu máte dobře uložený ....