Děkuji za úsměv, děkuji za vás ...

A protože mám moc ráda Jarka Nohavicu, tak pro příjemný čtení je fajn pustit si k tomu třeba jeho „Každý si nese své břímě“ ...



Někdy se ráno probudíme a už víme, že nebude dobrý den. Kafe je nějaké hořké, došlo mléko, oblíbená halenka není na obvyklém místě ve skříni. Budík zazvonil snad nějak později, než měl a ani obvyklý sprint na autobus dnes nestačil, a tak je třeba počkat na další … Ale nejen den může být „na draka“, ono celý rok se může tak nějak vyvrbit do stavu super, fajn, míň fajn, nebo úplně zadkem nahoru. Jenže i v tom špatném roce jsou dny, hodiny, okamžiky, pro které se jeho barva z černé alespoň na chvíli prosvětlí a na světě je zase fajn … a za tyhle chvíle bych chtěla poděkovat, protože právě ty mi pomohly prokousat se rokem 2010 a přejít snáz do roku 2011 …Když jsem tak listovala svou pamětí, tak každá ta chvíle byla spojena s úsměvem. Neměl vždycky konkrétní jméno, ale to mu neubíralo na síle. Myslím, že lidé v sobě mají schopnost empatie, všichni, jenom ji potlačují, protože je prostě jednodušší, žít si ve své ulitě a nevystrčit nos. O to víc si cením toho prostého lidského úsměvu, stisku ruky, objetí …Nemůžu tady poděkovat všem lidičkám, kteří pro mě udělali rok 2010 snesitelný, některé chvíle výjimečné, opravdové, dali mi úsměv a smích. To nejde, některá jména znám, některá jen tuším, spousta jich je bezejmenných. Ale chtěla bych na pár příbězích říct, že život je složen vážně z maličkostí, a že i laskavý pohled očí nebo několik milých slov může zastavit řítící se lavinu a přesunout vás do bezpečí …

Tak třeba jedna cesta šalinou, je to jen pár dnů zpátky … Bylo mi mizerně, migréna jako vyšitá, žaludek na vodě, točila se mi hlava, ani netuším, jak jsem se dostala do autobusu a pak do šaliny. Ta byla dost plná, samozřejmě žádné místo k sezení. Tak jsem si jenom „urvala“ své místo na stání a přesvědčovala žaludek, že ještě nevystupujeme. Nevím, jak jsem při tom vypadala, ale když jsem se pak v práci koukla do zrcadla, obličej měl barvu zdi s odstínem vybledlé zelené, takže, asi nic moc. A najednou se v té plné šalině zvedla starší paní (pokud můj obluzený mozek vůbec správně identifikoval věk), usmála se na mě a řekla mi:“ Pojďte si sednout, udělá se vám líp …“. V uších mi hučelo, i kývnutí hlavou bylo náročné, ale snažila jsem se taky oplatit alespoň úsměvem. Sesunula jsem se na sedadlo a přestala vnímat svět. A aby nebylo těch zázraků na jeden den dost, tak mi za nějakou chvíli stiskne někdo rameno a jako z dálky slyším hlas:“ Slečno, nemáte tady náhodou vystupovat, pracujeme na stejném úřadě …“. Vůbec netuším, jak si mě může pamatovat v takovém množství lidí, ten obličej mi nic neříkal, a dnes už nevím, kdo to vlastně byl, přesto, tihle dva, pro mě cizí, lidé mi pomohli. Že to byla maličkost a že vlastně vůbec nic neudělali? Já to cítím jako velkou věc, protože bylo přeci o tolik jednodušší jen sedět a dělat, že se nic neděje…

Ale staly se mnohem na pohled menší věci, a pro mě znamenaly tak moc. Nakupovala jsem v obchodě a myšlenky mi létaly po různých světech, půlkou ještě v práci, nějakou částí možná nakupoval, zbytek ve Vesmíru. A pak mě dostal do reality úsměv prodavačky od ucha k uchu a její:“ Dobrý den, paní Jano, vy jste dneska myšlenkama mimo, halo, tady jsem :-d“. Bylo to tak milé, už to oslovení křestním jménem a pak, ten úsměv, tak upřímný … Rázem jsem pustila z hlavy věci, co mě v té chvíli trápily, a věnovala se úplně obyčejnému placení u kasy. A co víc, oplatila jsme úsměvem …

Anebo úsměv psaný, kdy ve vzkazech na literu svítí to krásné slovo „NOVÝ“ … nejde ani o konkrétní obsah, ale je tak milé, že si někdo vzpomene a potěší, aniž třeba zrovna tuší, že ta slova jsou tak potřeba …

A taky na pohled větší věci, až skoro ze sféry science fiction … Před rokem, v mrazivém lednovém dnu, když jsem zvedla telefon, bylo jeho poselství tak smutné, že jsem se rozbrečela, nedokázala jsem zvládnout ten nával emocí … Hlas na druhé straně mi oznamoval, že už nikdy nesplním to, co jsem slíbila, a že návštěva mojí spolužačky se odkládá na nikdy. Slzy mi tekly proudem…Je to rok, a od té doby nemám ráda data končící sedmičkou, a nevěřím v toto „šťastné“ číslo. Když jsem se tak zhroutila uprostřed bílého dne, najednou, jako bych nebyla mezi davem lidí, ale úplně sama, a všechno se zakrylo bílým oparem. A pak z té mlhy vystoupily něčí ruce a pomáhaly mi vstát ze dřepu zase na nohy. Dodnes si pamatuju ten černý dlouhý plášť a klobouk, černý klobouk jako z filmu. A pak mě objaly cizí paže. Ale já cítila takovou úlevu, že jsem teprve začala brečet naplno. Když jsem konečně přestala, tak mě ty paže pustily a milý hlas mě zval na čaj, abych se uklidnila. Odmítla jsem, už tak jsem měla pocit, že pro mě ten dobrodinec zastavil Zemi v rotaci. Jen kývnul hlavou, vytáhl svůj kapesník a dal mi ho se slovy:“ Setřete si slzy, bolest vás ještě dožene, a tak jej budete potřebovat, nikdy ale nezapomeňte, že vždy je pro co žít, a že i když se Vám zdá, že je svět černý a krutý, i v té krutosti je smysl“. Pohladil mne po tváři, usmál se takovým kouzelným konejšivým úsměvem a odešel. Na to setkání nikdy nezapomenu, a i když dodnes nevím, proč si ten nahoře vzal bezva holku se srdcem na dlani, mámu od dvou malých dětí, říkám si: Třeba jí ten rychlý (vlastně hrůzně krásný) konec zachránil od dlouhého umírání na nemoc, o které ještě ani nemusela vědět …“. Chci tomu neznámému v klobouku věřit, protože jeho objetí mě tenkrát zachránilo.

A tím, komu chci ještě moc poděkovat, je můj syn. Je malý, dnes si ještě tyto řádky nepřečte, ale třeba jednou. Jenom jeho pohled, pohlazení nebo jeho dětsky upřímné:“ Maminko, mám Tě rááád“, doplněné kouzelně pravdivým dětským úsměvem. To je to, proč je svět barevný …

Pak je tady spousta dalších lidí. Mají konkrétní jména, ale nemůžu jmenovat někoho a jiného nezmínit, to by mrzelo mě a mohlo by i je. A kdo to je? Přátelé, známí, i obyčejní lidé z domu či od vidění známí z ulice.

Ale jeden konkrétní smích a úsměv nemohu nezmínit, protože je tím, kdo dal, aniž to nejspíš ví, podnět, k této úvaze. Smích není obyčejný. Hladí, na duši,na srdci, a smích od srdce, jedno pro jaký důvod, přímo léčí. A já za tuto léčbu moc děkuju, protože díky ní jsem, po jednom obzvlášť těžkém dnu, dokázala zase najít sílu a taky se usmát …

A tak přemýšlím nad tím, jak důležité je nekoukat se stranou, usmát se a podat pomocnou ruku. I proto už nemlčím, když je na místě mluvit, i proto se usmívám, když nemůžu pomoct jinak. Nespasím svět, ale každý jedny svítící oči nebo radost v hlase jsou pro mě malý důkaz toho, že ještě existuje štěstí. A pro co jinýho vlastně žijeme? Pro štěstí a pro radost. A když ji můžeme udělat jiným, tak jsme nežili marně. Už nechci mlčet, proč si mám nechávat pro sebe to, co cítím, nikdy nevím, jak dlouhý je můj čas … nebo Tvůj nebo jeho či její … a jestli to budu moct někdy říct …až bude vhodný čas … později … Který čas je ten „správný“?

A proto říkám teď: „… jsem za vás ráda, přátelé milí, známí i neznámí, jsem ráda i za vás, modrásci, a děkuju vám …“

Vaše Bambulka Janka