Vánoce jsou tady...

Tak už je to tu… Ulice září tisíci světýlek a jímavé dětské hlásky prozpěvují koledy pod vánočním stromem na náměstí… Tržnice, napěchované značkovým zbožím „čim vic proužek, tim vic adidas“ praskají ve švech… Reklamy, bičující nás nemilosrdně od rozbřesku do rozbřesku ze všech stran, nabízejí hory úžasných hraček, které si hrají samy… V obchoďáku, kde pro samou „akci“ už není kam šlápnout, soupeří stohy čokoládových kolekcí s křiklavou záplavou blýskavých cetek, vydávajících se za nezbytnou vánoční dekoraci…
Oddělení pečiva, kam mám namířeno pro půl bochníku čerstvého chleba, nachází se logicky v tom nejvzdálenějším koutě nákupní haly. Než projdu celou trasu, hučí mi v hlavě, pálí mě oči a začínám panikařit, neboť se nemohu zbavit dojmu, že za nejbližším regálem číhá Santa, aby mi vnutil úvěr na zakoupení těch nejskvělejších dárků, po kterých právě moje rodina ode dávna touží… Po chvíli přece jen třímám v ruce kýženou skývu a cestou k pokladně ještě rychle přidávám do košíku sedmičku červeného. Dnes se bude určitě hodit….. O hodinku později, když už v bezpečí domova vychutnávám první doušky rubínově zbarveného moku, zmocňuje se mne nostalgie a dojatě vzpomínám na atmosféru vánočních svátků svého dětství… Na tu neopakovatelnou… nádhernou…? idylickou…..?? atmo…s….fé...…?!?
Při druhé sklence se mi začínají vybavovat některé detaily…
Když jsem bývala dítkem školou povinným, psala se léta šedesátá. Bydleli jsme v malé vísce, kde na vánoce padal sníh a nesvítilo se zbytečně. Naši bývali v zaměstnání dennodenně od rána do večera a pracovalo se i 24.prosince dopoledne. Nezbýval čas na velké přípravy, a tak se u nás nijak zvlášť ani negruntovalo. Taky – snažit se
o hlubinný úklid v titěrném 2+1, obývaném pěti lidmi a přecpaném postelemi, nemělo smysl. Stejně to tam každé ráno vypadalo jak po nájezdu Tatarů… Předvánoční „horečka“ začínala zpravidla tím, že se tak týden před svátky napekly vanilkové rohlíčky a linecká kolečka,
v předvečer Štědrého dne přibyl jablečný štrůdl a nakonec fíkový salám, který se po zaschnutí krájel na plátky a byl odporně sladký... Když konečně nadešel onen netrpělivě očekávaný den, byl to většinou tatínek, komu povolily nervy jako prvnímu. Táta měl vždycky plnou hlavu „svých“ starostí, neměl čas na „voloviny“, a tak i dárky sháněl zásadně na poslední chvíli, což ve zmíněných letech šedesátých nebylo zas tak snadné… Takto dostatečně vystressován, rozhlédl se
v poledne po příchodu z práce po bytě, prohlásil, že „v takovým bordelu se Štědrej večer slavit nedá“ a už – s razancí jemu vlastní – vynášel na dvůr srolované koberce. Zatímco jsem se venku snažila vyklepat z nich rákoskou všechen prach, létaly kuchyňským oknem matrace a polštáře z gauče. Mezi tím začal táta přestavovat nábytek
v obýváku nebo přinesl ze sklepa vrtačku a rozhodl se „alespoň“ přemístit poličku v kuchyni. Sousedé zasedali ke svátečně prostřené štědrovečerní tabuli a já odnášela domů poslední polštáře, po kterých
v čerstvém prašanu zbyly jen zčernalé obdélníky...
Nevím jak, ale nakonec jsme se i my dočkali obligátního řízku
s bramborovým salátem, „štědrej večer nastal“ a propukly „veselé vánoční hody“. Kapra jsme nemívali – nebo si na to aspoň nevzpomínám... Vlastně si moc nevzpomínám ani na to, co bývalo pod vánočním stromkem… Určitě knížky. Dlouho jsem dostávala pohádky,
ve kterých ráda zalistuji i dnes, v dosti pokročilém věku jsem dokonce obdržela všechny tři díly Vinnetoua a stavebnici Merkur…. Naprosto jasně si ale vzpomínám na nejhrůznější dárek ve svém životě, který jsem dostala právě od tatínka… Každý, kdo mě jen trochu zná, dobře ví, že mou nejoblíbenější „pastelovou“ barvou je černá – a v tom byl právě kámen úrazu… Jednou, to už se ale psala léta sedmdesátá, mi táta slavnostně předal zimní flaušový kabát v barvě lila, který navíc vážil dobrých pět kilo... Nějaký čas se mi dařilo dar – nedar potichu obcházet a dál jsem si spokojeně strašila v černé bundě po bráchovi. Nicméně, ke konfrontaci nakonec samozřejmě došlo a já musela vyslechnout pár nepublikovatelných vět o vděčnosti… A tak jsem milý kabát po svátcích odvezla do Brna, kde na privátě přečkal celý zbytek mých studií, aniž bych jej nějak extrémně opotřebovala...
Ale abych nebyla nespravedlivá, byly u nás doma i svátky veselé, příjemné nebo aspoň úsměvné… Tak například – v jednom roce na vánoce táta popadl pilku... Snad ze zoufalství, že nestihl včas obstarat nic, co by se dalo patřičně nazdobit, nebo se v něm probudila náhlá touha šetřit naše lesy, vyřezal z obyčejné překližky dva „jakoby“ stromky – takové ty tři trojúhelníky postavené na sebe, jak jsme je často jako děti kreslívali. Obě části proti sobě do poloviny nařízl, sesadil do kříže a natřel zelenou barvou. Pomocí několika záhadných destiček zajistil dílo tak, že nejen drželo pohromadě, ale dokonce
i celkem bezpečně stálo. Destičky vytvořily podél osy „stromku“ jakési poličky, na které pohotová maminka ve finále vyrovnala cukroví, fíky
a ořechy. Ozdoby visely na stříbrných řetězech, jištěných špendlíky… Nebylo to vůbec špatné, zvláště když vůně „františka“ po několika dnech překryla pach barvy a dotvořila tak celkovou atmosféru. Stromek jsme pak sestavovali ještě po několik let, tak jako se v jiných rodinách staví „jesličky“.
Jiný pokus o zhotovení umělého symbolu vánoc probíhal daleko dramatičtěji... Táta tehdy vsadil na odvážnější tvar i materiál a do stojanu zasunul kovovou záclonovou tyč. Na její horní konec upevnil silnější drát, který pomalu odvíjel tak, až vznikla jakási rozšiřující se spirála – základní kostra stromku. Tu pak obtočil zelenou papírovou girlandou a dozdobil řetězy, elektrickými svíčkami, skleněnými „baňkami“ a prskavkami. Ve snaze zdokumentovat originální výtvor pro příští generace, vzal do rukou starou dobrou flexaretu a on!, který se
v té době už dvě desetiletí živil jako instruktor požární ochrany
a hasič -preventista, pronesl osudnou větu: „Zapal prskavku!“ Fascinovaně jsem hleděla do objektivu fotoaparátu, v němž se odrážely drobné jiskřičky a malé, vesele skotačící plamínky. To už ale tatínek prudkým pohybem odhodil foťák do křesla, mne do rohu místnosti a
s hořícím stromkem ve vytrčené ruce, ne nepodoben olympijskému běžci s planoucí pochodní, vyřítil se ven. Dlužno říci, že se mu podařilo zdolat celou trať, aniž by cestou zapálil cokoliv dalšího. Na dvoře zabodl torzo do závěje a jal se je zběsile pohazovat sněhem. Přitom pořád dokola opakoval všechna – ale úplně všechna! – slova, která jsem já, pod hrozbou tělesných trestů, měla zakázáno říkat nahlas. ..
Tak tenhle Štědrý večer rozhodně nebyl nudný… Ale nebyl to jen tatínek, kdo měl talent okořenit vánoční idylku špetkou adrenalinu.
O nějakých třicet let později se toho úkolu s úspěchem zhostily i moje vlastní děti, když se – tehdy ve věku tak 20, 15 a 11let – rozhodly projevit svůj názor na přemnožení Santa Clausů v Čechách… Nám, zastáncům letité „ježíškovské“ tradice prostě tahle reklamní figurka nikdy k srdci nepřirostla a moji potomci zvolili formu manifestace. Vyrobili cosi jako figurínu vousatého staříka v životní velikosti, vetkli ji do oprátky a pověsili na balkon... Ještě dnes mi naskakuje husí kůže při pomyšlení, co se mohlo stát, kdyby si „viselce“ všimla některá
z družstevnic, spěchajících kolem čtvrté ráno za prací do kravína…

Tak nevím… ještě skleničku…?
Vzpomínání mě kupodivu osvěžilo… Přivřené oči už nepálí, v hlavě jen lehce šumí a měkká vlna příjemného opojení mě zvolna kolébá… Přes narůžovělý opar se mi můj třicet let starý a místy už hodně oprýskaný domov zdá docela útulný, ale přece jen, chtělo by to aspoň… A je to tady!… Jakási neznámá síla, jako každý rok touto dobou, nutí mě otevřít zásuvku psacího stolu a z poznámkového bloku formátu A4 vytrhnout čistý list. Kuličkovým perem pak horečnatě plním prázdnou stránku hustými řádky a den po dni a snad i hodinu po hodině, pečlivě rozepisuji, co a kdy je třeba zařídit, nakoupit, napéct, navařit, umýt, vyčistit, ušít, opravit, přetřít – prostě udělat, aby letošní vánoce byly ty nejdokonalejší… Po hodině a půl vyčerpaně odkládám pero a po zjištění, že celkovou rekonstrukci rodinného domu, kterou jsem právě nastínila, nezvládnu ani do velikonoc, putuje můj elaborát, ostatně jako každý rok, do odpadkového koše… No co – neumytá okna zakryjí vyprané záclony a koberec snad taky někdo vyluxuje, je nás na to doma dost… S pocitem úlevy se vracím zpátky na zem a začínám se těšit – na vybírání dárků pro celou rodinu (i když je nejspíš zase půjdu koupit na poslední chvíli), na vymýšlení vánočních přání (i když je nejspíš zase zapomenu odeslat), na pečení několika oblíbených druhů cukroví (i když to nejspíš zase stihnu „jen tak – tak“)… Těším se, jak se zas všichni sejdeme v naší staré chaloupce, kde není televize a budeme si povídat, vyprávět historky, hrát karty, nějakou tu koledu si zazpíváme a až to za dveřmi jemně zacinká a Ježíšek nám dárky přinese, rozbalíme si je pod stromečkem zdobeným ořechy, perníčky a slaměnými ozdobami, který už třetím rokem – po vzoru našich předků – věšíme nad stůl špičkou dolů…
Tak šťastné a veselé i vám…! A bohatého „Ježíška“…!