Bábinka

Další sedmička červenýho vzala za svý…
Ksakru – ujelo mi, když jsem prázdnou láhev odložila do kartónové krabice pod dřezem a ona se mi skutálela zpátky k nohám. No jasně, nevešla se tam. Za ty dva tři týdny tam měla spoustu kamarádek. Teda, jestli já nejsem alkoholik, tak mám nejspíš řádně nakročeno...
Jo, mami, já vím, že za to nemůžeš. Dobře znám ty řeči, jako žes měla svůj věk, že přišel čas… Nesmysl! I když ti bylo přes čtyřiaosmdesát, mělas v sobě tolik energie, že jsme ti všichni mohli jen závidět. Tak proč právě ty?!
Rakovina je prostě žravá bestie, která si nevybírá… A že bych znala pár lidí, který…
Ježíši! Jak mě vůbec něco takovýho mohlo napadnout, to snad …!!
Chybíš mi… Moc…
Takhle se to nemělo stát…
Není to spravedlivý!!!

xxxxx

Utekly dva roky a pořád se mi všechno vrací, jako útržky nepovedenýho filmu.
…Bílá nemocniční postel, ve který ses úplně ztrácela, takže my, tvoje holky, jsme si se svými poctivě nasbíranými kilogramy připadaly vedle tebe jako dvě kudlanky. Sotva jsi mluvila, ale bylas šťastná, že to nejhorší máš za sebou, žes dokázala vstát a došourat se k umyvadlu. Ještě ten večer jsme se všichni usadili v naší (i tvojí!) oblíbený hospůdce a nad panáčkem becherovky, kterou jsi tak ráda usrkávala, začali plánovat, co dál…
…Pátek, prvního února, pololetní prázdniny. Bouchnutí dveří u ložnice, který mě probudilo nad ránem. Nic mystickýho, prostě průvan. Pár hodin na to zazvonila pošťačka a předala mi telegram. To bylo zlý…
…Prázdná, studená nemocniční chodba, kde jsem nekonečně dlouho jen tak v ponožkách přešlapovala a čekala, až sestra vyplní nějaký papíry. Bez náznaku účasti mi je pak předložila k podpisu, na odstaveným lehátku, vedle rance s použitým prádlem. Po zaplacení šesti stovek "za pobyt" mi podala tvoje věci ve žlutým igelitovým pytli na odpadky…
…Poslední rozloučení ve hřbitovní kapli, narvaný k prasknutí… Přišli všichni, komu nohy jen trochu sloužily, příbuzní, sousedi, bývalí kolegové… Varhaník celkem citlivě vybíral z tvých oblíbených klasiků, my seděli, tiše poslouchali a světe, div se, s úsměvem přemítali, v kterým koutku tý obrovský rakve je asi ta naše babča schoulená. Když se pak ke konci, dost nelogicky, ozvalo z kůru "Čechy krásné, Čechy mé", několik lidí v první řadě překvapeně zvedlo hlavu. Jak by ne, když si skoro celá naše rodina (a moc bych za to nedala, že ty taky) okamžitě vybavila text, jednou pro vždy zarytý pod kůži: "Ténhle kúús, co hrájem vám, nápsal Jára Címrmáán"…
Dva jásavý akordy v závěru nás probraly úplně a – pak teprve přišly slzy.

Věrni venkovským tradicím, sešli jsme se po obřadu v naší chaloupce, abychom ještě chvíli společně zavzpomínali, ještě jednou se s tebou rozloučili a znovu, po stý, se navzájem ujistili, že tohle všechno, ať chceme nebo nechceme, k životu prostě patří.
Hm… Asi se nám to trochu vymklo.
Když s tebou je to těžký! Až na ten poslední "fór", ale ten se ti vážně nepoved, na tebe nemáme žádnou smutnou vzpomínku. Chvíli jsme na sebe jen tak koukali, kdo že bude ten první – odvážnej a pak tvůj Vojtíšek otevřel známou placatou láhev a rozlil do kalíšků…
"Tak… na babču!"
Nevím, ale asi neznám chlapa, kterej by na tchýni vzpomínal s takovým dojetím. Ne že byste se nedovedli špičkovat, ale vždycky to bylo v dobrým
a končilo to skoro rituálem. Jako dneska to slyším.
"Jó, to víš, Vojtíšku, tchýně a uzený, nejlepší studený…"
"Kuš…" No, někdy možná i "Kuš, babo..."

No jo, vzali jsme to vzpomínání zodpovědně. Po druhým „poťukání" se historky jen hrnuly a slzy dojetí se nám tak nějak smísily se slzami smíchu. Každej měl v paměti nějakou tvoji perlu a nešlo odolat, musela ven…
Třeba ty tvoje zubní příhody… Jak sis při odchodu od zubaře, po náročným zákroku a podle tvýho vyprávění "nejspíš koňakový injekci", spletla směr a zastavily tě až závory za lesem, o čtyři kilometry dál. Teprve tam ti došlo, že u nás přece vlaky nejezdí! Ježíš, vždyť tos byla tenkrát v mým věku!! Nebo když ses po odpoledním šlofíku šla zeptat sousedky, jestli je sedm ráno nebo sedm večer a pozdravilas ji tak srdečně, žes pak zubní náhradu hledala na záhonku mezi petrželí… Mimochodem, nebyla to náhodou ta samá, která ti přes vánoční svátky přímo v zubní ordinaci zamrzla ve sklenici vody?
A co tenkrát, když ses na autobusovým nádraží minula se svým bráchou dvojčetem a ptala se řidiče:
"Nepřijel s váma náhodou pán, co vypadá jako já?"
"Jo, a ptal se na Štefánikovu ulici…"
Řidič byl, pravda, všímavej, i když právě v tomhle případě ne zrovna galantní.
Tys nám teda dala… A to ještě nepřišly na řadu tvoje výroky těžšího kalibru! Někdy v tom, pravda, byla jen tvoje jedinečná schopnost zkomolit každý trochu nezvyklý slovo. No schválně, vzpomínej, jak jinak jsi asi mohla přejmenovat místní klub s názvem Barakuda...? Ale jadrná mluva ti rozhodně taky nebyla cizí! Však ne nadarmo se dneska naši odrostlí potomci brání, když přitvrdí víc, než je zdrávo a nám se to přestává líbit: "Jaký si nás babička vychovala, takový nás máte!"
Asi to k tobě patřilo… Jé, jak ráda bych dneska ochutnala třeba tvoje pověstný emzetkáčka /mražené zkur…. koule vyrobené z jiného pokaženého cukroví, případně koláče a dalších ingrediencí co dům dal - pozn. autora ;-) /. Tahle tvoje hláška už se stala rodinnou klasikou…
I ségra, když jednou za čas přijede na návštěvu, hlásí se, jako kdysi tobě, dopředu mobilem:
"Stav na kafe, za deset minut jsem u tebe! A máš taky zkur.... koláč?"

Ach jo, babčo, bejvala s tebou spousta legrace. Je dobře, že tu s námi zůstala, když ty jsi tak daleko.To se nám to vzpomínalo… Když jsme se pak rozešli a já se dala do mytí nádobí, vybavil se mi ještě jeden obrázek. Stojíš v kuchyni u dřezu, stavíš se na špičky, abys položila talíř na odkapávač, pak s mírným zaklením utíráš vodu nateklou do rukávů a spravuješ si náladu slzou ferneta. Co jen jsme se na tvůj účet navtipkovali:
"Vy máte myčku, že jo? A kolik tak spotřebuje vody? A proudu…?"
"Já nevím, my máme babičku a ta jede na fernet. Spotřeba…? Jak kdy…"

No vidíš, pořád jsi se mnou, někde tam – uvnitř… Asi proto za tebou nechodím moc často na hřbitov, ale snad mi to odpustíš. Ostatně, tys tam taky moc nechodila a já se nedivím. Člověk aby se tam bál nahlas zasmát.
A že by ses smála, kdybys věděla…

Šla jsem onehdy se svojí prostřední ratolestí na koncert, hrály děti ze ZUŠky a povídám:
"To by se babičce líbilo…"
"Tak ji vezmem s sebou… Do síťovky…"

Tak vidíš, bábinko, máš to ale zdatný nástupce! Že by platilo to jejich "jaký nás babička vychovala"?
Co se dá dělat, odpočívej… A neboj, my tě zase při nejbližší příležitosti jak se patří proberem…