Jak jsem se stala "kačerkou" – pokračování druhé...

Je poslední červencová sobota, moji tři potomci se rozprchli do světa za svými láskami a můj muž… No, vlastně ho už delší dobu podezřívám, že práce se mu stala milenkou z nejpřítulněších…

Ale co... Aspoň mám den jenom pro sebe!
Dle hesla „úklid, vaření – času maření“ škrtám v duchu okamžitě první dva body dnešního programu a zapínám PC.
„Sakra, proč to tak dlouho trvá…“ – brblám si... no, pod fousy ne! Prostě si jen tak brblám, ale to už se rozsvěcí známá mapa.
Ignoruju jednoduché zelené krabičky a klikám myší na modrý otazník. To je ono – „mysterka“ neboli „otazníčkovka“! Pomalu
a soustředěně se prokousávám k zadání úkolu.
„Tak tohle neznám…“ – kroutím nevěřícně hlavou. Souřadnice jsou zašifrované ve stereogramu, který vidím prvně v životě. Že prý – zaostři vidění před nebo za obrázkem, nedívej se na něj ale skrz… Poulím oči jako puk (můj táta by určitě řekl ´jako kocour když...´
- ale no tak!) až mi to konečně docvakne. Musím koukat jednoduše
„do blba“! Prostě jako v práci na poradě… To znám!! Léta praxe a zkušeností se zúročují a panenky rozšířené tak, že se jejich okraje málem kříží, odhalují skryté tajemství. Na obrazovce přede mnou se objevuje trojrozměrný obraz souřadnic. Hbitě zadávám čísla
do vyhledávače a čmárám plánek do notesu.
„Fajn, tak tohle bude snadný…“ – usoudila jsem a hned klikám
na další, nejblíže umístěný otazníček, ať ta výprava stojí za to!
Ani druhý úkol není složitý. Různé hádanky, vypočítávačky a rébusy mám dávno v malíku, takže už o půl hodinky později startuju své vozidlo. Vybavena notesem a trekingovými holemi navíc, vyrážím
do kraje...

Asi po čtvrthodině odstavuju astru na lesní cestu, na malý plácek před značkou se zákazem vjezdu. Čeká mě asi dva a půl kilometru dlouhá chůze borovým lesem. Mírné stoupání zvládám bez problémů a při každém kroku si pochvaluju své nové hůlky. Znamenitý vynález! Záda nebolí a o to víc si můžu užívat všechnu tu nádheru okolo – slunce probleskující korunami borovic, zářivě červené kloboučky muchomůrek, zelené ostrůvky borůvčí, sem tam ještě protkané posledními tmavomodrými plody a to všechno na pozadí skal nebo spíš roztodivných seskupení bludných balvanů, které tu kdysi dávno zanechal putující ledovec…
Odpolední idylku naruší jakýsi zvuk a koutkem oka registruju pohyb. Obracím se a docela ve mně zatrne… Přímo proti mně se řítí obluda
s plandajícíma ušima a doširoka rozevřenou tlamou. Než se stačím zformovat k obraně, mění se příšera v urostlého bloodhounda. Radostně kolem mě poskakuje a když se mu daří opřít mi přední „tlapky“ o hrudník a podívat se mi do očí, podlamují se mi kolena. Psisko se netváří nijak výhružně, přesto se bojím pohnout a značně se mi uleví, když slyším silný hlas…
„Aroooon… Aron!“
To už se v zákrutu cesty objevuje statný čtyřicátník a milý Aron, vycítiv autoritu, vzdává se konečně své nové hračky, vrací se více méně poslušně k „páníčkovi“ a nechává si připevnit vodítko…
„Nezlobte se, von si vás jen vočuchá… Je to štěně, jen si hraje…“ omlouvá se muž a stejným hlasem se, už na odchodu, obrací ke svému miláčkovi…
„Fuj, Arone…“
No, dobrý… Ještě mohl říct ´vyplivni to, kdoví, kde se to válelo´, napadá mě bezděky. Ale to už se pomalu blížím k bývalému lomu, nad nímž má být ukrytý hledaný poklad. Plánek ukazuje místo úkrytu jen přibližně, ale snad mi pomůže nápověda, která zní ´kámen mezi dvěma stromy´…
„No…“ rozhlížím se po tom moři balvanů „snazší bude najít dva stromy, mezi kterýma ten kámen není…“
Obcházím systematicky všechna podezřelá místa, zkoumám každou skulinu a opatrně zvedám napadané větve, když v jedné takové skrýši objevím zašroubovanou zavařovací sklenici, plnou drobných hraček a korálků… Škoda, tak tenhle poklad si tu nejspíš schovaly jen nějaké děti. Hledám dál, zvedám menší kameny a pátrám pod nimi… Na spodní straně jednoho z nich nacházím cosi, co vypadá jako přilepený kalíšek od hřbitovní svíčky. Pokouším se jej odloupnout, ale marně.
„Určitě si sem chodí hrát nějaký děti…“ říkám si a vracím kámen zpátky. Teprve o pár týdnů později, když se na místo vracím se svými „geoučiteli“ Bídou a Petrem, zjišťuju, jak jsem prohloupila. Bída zkušeným pohybem schránku vyšroubovala (což mě vůbec nenapadlo!) a z jejích útrob vyndala tenký notýsek srolovaný do trubičky… No jo, „mikro-keš“…
Takže – vracím kámen na místo a snažím se z plánku vyčíst cestu za druhým dnešním pokladem, když mi do otevřeného notesu plesknou dvě pořádné dešťové kapky. Teprve teď mi dochází, jak se v lese najednou zešeřilo a vycházím na cestu, abych se podívala na oblohu…
„Páni! To je černo!!“ – pohled na těžké tmavé mraky nevěstí nic dobrého a navíc se začíná zvedat vítr, což mě děsí mnohem víc. Je to jen pár dní, co se krajem přehnala bouřka a co nepolámal vítr, zničilo krupobití! Naštěstí se neblýská, ani neslyším hrom. Přesto se mi uprostřed lesa zůstávat nechce. Déšť sílí a vítr se rychle mění ve vichr. Koruny stromů se prudce ohýbají a hukot připomíná rozjetý rychlík...
„Mít tak o dvacet kilo míň, to by se to utíkalo…“ prolítne mi hlavou, jak se snažím dostat se co nejkratší cestou z lesa.
Konečně nechávám zlověstně hučící porost za sebou, vybíhám do pole s dozrávající pšenicí a…! V tu chvíli teprve dostávám opravdový strach! Bojím se zůstat, bojím se vrátit zpátky. Proti černé obloze vidím, jak se ke mně rychle blíží neprůhledná stěna! Dávno už lije jako
z konve a nemám na sobě nit suchou, ale to nejhorší mě nejspíš teprve čeká! Zběsile rozhrnuju obilí a prodírám se polem. Vítr se do mne opírá tak, že se sotva můžu nadechnout a po dlouhé době si připadám lehká jako pírko! Hukot rychle sílí a na mě padají snad hektolitry vody. Napadá mě, jestli už se někdy někdo utopil v lánu pšenice. Ve tváři ucítím pár štípnutí. Rukama si instinktivně chráním hlavu, ale krupobití naštěstí nepřichází. Jen další pořádná „sprcha“. To už ale narážím na kolej, kterou tu vyjezdila kola traktoru a po ní se dostávám na silnici. Už je mi jedno, že se vracím mezi ohýbající se stromy, jen se dostat
k autu a pryč odtud!
Míjí mě červená škodovka. Řidiče pohled na mne ujistí, že již není třeba ohledů a dostávám další dávku. V té chvíli je suchý už jen můj občanský průkaz, zatavený uvnitř plastové fólie.
Přeháňka pomalu ztrácí na síle a pár desítek metrů přede mnou se objevuje moje stará dobrá astra. Docházím k ní a po tvářích se mi řinou potoky slz. Nepláču zoufalstvím ani dojetím. Nejspíš mi voda spláchla
z obličeje vrstvu ochranného krému proti slunci. Šíleně – ale fakt šíleně! – mě pálí oči…
Ještě chvíli trvá, než se mi zrak zase zklidní a ještě chvíli trvá, než zamlžená okénka u auta znovu zprůhlední natolik, že můžu vyrazit zpátky k domovu. Mám tak dost času na zhodnocení dnešní výpravy.
No co… Poklad jsem sice nenašla, ale copak to i tak nebylo dost vydařené odpoledne…?