Jak jsme ženili syna... (část první)

Snad každý rodič se s tím pocitem jednou setká – a pokud ne, pak jedině z toho prostého důvodu, že se někde stala chyba… Je to ten zvláštní pocit nejistoty přicházející ve chvíli, kdy naše s láskou opečovávané ptáče začne načechrávat pírka, s úmyslem opustit bezpečí rodného hnízda. A vůbec pak nezáleží na tom, je-li mu sedmnáct nebo sedmadvacet…
Hm – asi se někde stala chyba… Pravda, naši mladí – tedy syn a jeho vyvolená – přibližovali se k tomuto kroku prakticky od chvíle, kdy se
v tanečních poprvé ozvalo „pánové – zadejte se“. Když nám tedy po desetileté známosti, jako dárek pod stromeček, oznámili, že pomýšlejí na oddavky, nebyla to nejistota, co ovládlo mou mysl – jen velký kámen spadl mi ze srdce…
Ten pocit úlevy mi vydržel celý týden. Hned po novém roce konala se totiž oficiální seznamovací večeře, na které jsme – my rodiče – byli detailně obeznámeni s přípravami svatební veselice. Pro obřad už
bylo vybráno magické datum 2.8.2008, což nám teoreticky poskytovalo dost času ke zvládnutí úkolů, které nám byly přiděleny vzápětí. Představy budoucích novomanželů totiž rozhodně neodpovídaly poklidnému posezení v rodinném kruhu, či hodování u slavnostní tabule ve vybrané restauraci. K jejich cti budiž řečeno, že finanční stránku věci naložili plně na svá vlastní bedra, takže jsem ani neomdlela při následné informaci, že víc jak stovka pozvaných hostí bude se radovat právě u nás.

Uplynulo sedm měsíců a od očekávaného dne „D“ nás dělilo už jen osmačtyřicet hodin. Přípravy vrcholily. Zahradou se ozývalo bzučení travní sekačky a nová prostorná pergola za domem stála připravena uvítat kapelu i první tanečníky. Ve sklepě čerstvě vybílené chaloupky se skvěly etikety lahví nejrůznějšího obsahu, ve vyklizené stodole čekaly dva složené plátěné přístřešky a nábytek vypůjčený z obecní zasedačky. Na dvorku před stodolou stál, z poloviny rozebraný, starý velorex. S reflektory smutně visícími na drátkách připomínal spíš „číslo pět“ vracející se z neúspěšné akce... Nic nenasvědčovalo tomu, že právě tento sedmapadesátiletý veterán má splnit to nejdůležitější poslání a odvézt šťastný pár z radnice vstříc novým zítřkům. V té představě mě neutvrdil ani pohled na zašmírovaného, klejícího a vzteky supícího potomka, který se v šibeničním termínu snažil připravit nepříliš použitelné vozítko na „technickou“.
Ale i mne tlačil čas, neboť i já jsem odložila na poslední chvíli aspoň koupi nových bot. Takže – hurá do města! Těsně před polednem, všude jako po vymření. U bankomatu jsem vybrala čtyři tisíce – ať mám něco „do foroty“ a vstoupila do nejbližší prodejny obuvi. Ani tady nebylo živáčka, kromě prodavačky, která se mě hned ujala. Odložila jsem kabelku na křesílko vedle regálu a vyzkoušela asi čtyři páry bot, než jsem se rozhodla jeden z nich zakoupit. A pak se stalo, co se stát muselo! I když v krámku zdánlivě nebyla ani noha, někdo si přece jen stihl odnést moji naditou peněženku i s doklady!!!
Jak jsem strávila poslední červencové odpoledne, nemusím snad ani líčit – chtěla jsem přece psát historku především zábavnou...!

Následující den jsem prožila mezi hromadami chlebíčků, zákusků a jiných pamlsků, ve společnosti druhé tchýně a její perfektně sehrané „rychlé roty“, zvládající přípravu podobných akcí téměř profesionálně. K večeru přibyl do sklepa ještě kotel polévky a kotel guláše se zvlášť uloženými játrovými knedlíčky a uvařeným masem. To bylo pro běh dalších událostí dost důležité.
V noci jsem už jen zajela do Hradce Králové, kde jsem před místním nádražím dlouhé dvě hodiny čekala na příjezd opožděného rychlíku, kterým se po třech týdnech vracela z pobytu ve Skotsku moje starší dcera s přítelem. Ale to už tak důležité není... Když jsem se pak kolem třetí hodiny ranní ukládala ke spánku, měla jsem jen jediné přání – kéž by to všechno bylo už za námi!!!
Po nějakých čtyřech hodinách „odpočinku“ jsem se vzbudila s bolestí
v zádech, přeleželými vlasy a nepřehlédnutelnými kruhy pod očima. Sotva jsem se stihla dát jakž takž dohromady, dorazila místní omladina, aby ženichovi ještě trochu zpříjemnila poslední chvíle mládeneckého života. No nevím... V obleku zářícím novotou, obut v gumové ploutve, na hlavě šedivou paruku s naraženou „zmijovkou“
a s potápěčskými brýlemi na očích, byl donucen usednout za volant travní sekačky, procouvat vytyčenou trasou a dětským nářadíčkem naložit na připojený vlek kupku sena. Vzhledem ke všem možným alergiím, kterými trpěl už od dětství, byla to pro zasvěcené docela napínavá podívaná. Zřejmě se stal zázrak, protože zvládl všechny úkoly bez jediného kýchnutí a když se ještě vykoupil nějakým tím „kalíškem“, pomohli mu kamarádi vytlačit ze stodoly i naleštěný velorex. Dalším zázrakem se zdařilo nastartovat vozítko hned na první pokus
a kolona svatebčanů se s ženichem v čele vydala na cestu za nevěstou...

I tady bylo už víc než živo. Zatímco dámská část osazenstva se mezi dolaďováním svého zevnějšku starala především o plynulý přísun občerstvení, mládež zdobila přijíždějící vozidla bílými stuhami a příchozím špendlila myrtu na klopy. Dobrovolníci pověření řízením motorových vozidel smutně usrkávali minerálku a zbylí členové pánské sekce se na zápraží statečně bratřili s „Jelínkem“... Konečně nastala chvíle, kdy na scénu vstoupila nevěsta. Ozvalo se jen sborové „ááách...“ – a oběma tchánům zvlhl zrak dojetím. No – i já jsem byla trochu na měkko, ale to už byl nejvyšší čas vyrazit...
Opentlené vozy se znovu seřadily, „hadraplán“ okrášlený kyticí slunečnic provedl osvědčený manévr zvaný „start kopec“ a kolona se dala do pohybu. Byla to parádní jízda! – Klaksony troubily, chodci mávali a s úsměvem zdravili ženicha v originálním vozidle.
Ještě kolečko kolem náměstí...

Asi jsem divná... Během obřadu jsem snad úplně zapomněla, proč tu jsem. Místo abych dojatě slzela a decentně vzlykala do kapesníčku, sledovala jsem dvouletého synovce mé nastávající snachy, který si dlouhou chvíli krátil tím, že po celou dobu obřadu šplhal na záda otci nevěsty.
Nevadí, i tak všechno dobře dopadlo – vzali se!
A to, co následovalo pak, je už zase jiná historie...