Jak jsme ženili syna... (část druhá)

Zatracený vedro....
Z příjemně chladného ovzduší obřadní síně jsme vyšli na sluncem rozpálené náměstí. Majitelka fotostudia, kterou mladí najali, aby pro všechny časy zvěčnila, co se zvěčnit dalo, chopila se okamžitě iniciativy a neúnavně sestavovala z přítomných svatebčanů nejrůznější skupinky a „živé obrazy“. Zbroceni potem, smažili jsme se na poledním slunci a toužili po jediném – být už odtud prýýýč!!!
Už, už se zdálo, že přesunem na malý rodinný oběd do místního penzionu naše trápení skončí. Leč fotoaparát nemilosrdně cvakal dál! Nevěsta s paraplíčkem, nevěsta se sklapnutým paraplíčkem, pod keřem, za keřem, mezi keři, s ženichem i bez ženicha, stojící, sedící, klečící, ba i ležící na lavičce...
„No – v půjčovně svatebních šatů budou teda zírat...“ napadlo mě mimoděk.
Trochu uválený novomanželský pár absolvoval ještě několik skupinových a jedno hromadné – závěrečné foto. Pak dámě vlastnící fotoaparát konečně došla invence (a snad i baterky) a odjela do svého ateliéru, aby tam ze získaného materiálu sestavila památeční album. Jsa propuštěni, vyhládlí jako smečka vlků, vtrhli jsme do restaurace a spořádali vše, co před nás na stůl postavili. Na pokraji zhroucení mi blesklo hlavou...
„Jakpak je teď asi u nás doma...?“

Kolem třetí se k nám domů, přesně podle plánu, začali sjíždět další sezvaní hosté. Když jsme tam o půlhodinku později dorazili i my, točilo se už za stodolou prasátko a několik orosených sklenic nám zacinkalo na přivítanou. „Rychlá rota“ odvedla skvělý výkon – stoly se prohýbaly pod naskládanými dobrotami a barevné girlandy, balónky a lampióny se zlehka pohupovaly ve větru. Na vydlážděném plácku za domem připravoval kapelník svoje nádobíčko...
První cesta vedla do koupelny – hlavně co nejrychleji shodit propocené „hodobóžové“ šatstvo a skočit do riflí a trička! Při té příležitosti jsem nakoukla i do kuchyně, kde jsem zaznamenala nějaký pohyb. No páni!! Vládlo tam boží dopuštění!!! Rychlá rota tu řádila jak „černá ruka“ a hned taky podávala hlášení...
„Tak polívku jsme musely vylejt, protože se ve sklepě do rána zkazila. V mrazáku máš asi tak šest kilo játrovejch knedlíčků. Taky jsme ti vyplenily špajzku a uvařily omáčku na guláš. Ta je taky v hajzlu. Ale maso je dobrý, to bylo uložený zvlášť... Tak my jdem nandávat...“
Než jsem stačila vydýchat a vstřebat všechny novinky, byla kuchyň prázdná, zvenčí se ozvala muzika a kapelník zval novomanžele
k prvnímu tanci. Pak ohlásil jeden kousek pro rodiče...
„Když sranda, tak sranda...“ prohlásila jsem masochisticky a vstoupila na parket... Ten bídák spustil polku!!! Z obavy, abychom neměli z dětí sirotky a případně se dočkali i vnoučat, vzdali jsme tanec ještě před koncem a uchýlili se do stínu chaloupky...
Nějaký čas probíhalo všechno hladce, z prasátka pomalu ubývaly voňavé plátky masa, když tu se ke mně přitočil synovec...
„Teto, to prase je ňáký divný...“
Okamžitě jsem tu informaci předala do hlavního stanu a v momentě
i čuník, z jedné čtvrtiny už okrájený, skončil na hnojišti. Naštěstí to byla první a jediná stížnost a pořád ještě to nebyla žádná tragédie.
V zásobě byly naložené kýty a dvě pořádné krůty, takže se jen zatopilo pod dalším grilem... Dál už všechno probíhalo, jak se na pořádnou svatební veselici sluší. Dobroty ze stolů pomalu ubývaly, sudy i lahvinky zvolna vysychaly a na parketu se tančilo jako o život. Však tam chvílemi o život doopravdy šlo! Jeden z rozdováděných tanečníků začal totiž trochu „zlobit“, partnerky při tanci vyhazoval nad hlavu a laškovně narážel do ostatních párů. I nevěsta si s ním „skočila“ a jen zvýšená hladina alkoholu v krvi, která dočasně utlumila bolest, dovolila jí i s podvrtnutým kotníkem absolvovat ještě několik tanečků.
Když se úplně setmělo a zhaslo i veřejné osvětlení, přišla ta pravá chvíle na „ohňovou show“. Parta žonglérů, včetně obou našich dcer, připravila pro všechny nevšední podívanou. Pohled na jiskřící a točící se zapálená lana, poiky, tyče či komety byl fascinující a když v závěru došlo i na plivání ohně, ozvalo se z řad diváctva uznalé...
„Ty vole...!“
Veselili jsme se až do časných ranních hodin. VIP – hosté byli průběžně ukládáni na naše postele, gauče a matrace, otrlejší jedinci usínali tam, kde bylo místo – na lavicích, v autech, pod stromy v zahradě i na kamenném zápraží před chalupou. Ani mně nezbylo, než zůstat otrlým jedincem, neboť v mé posteli už spravedlivě oddychoval bratranec Jiří se svojí vlastní ženou. Skončila jsem v jedné z „odkládacích“ místností, na zemi kabát, pod hlavou ranec nevyžehleného prádla a přes sebe cosi, co mi někdo ještě venku galantně přehodil přes ramena. Teprve ráno jsem zjistila, že to byla oblíbená deka jednoho německého ovčáka z Hřibojed...
Ranní deštík vzbudil první spáče pod jabloněmi a ze vsi se začali trousit dobrovolníci, ochotní „uklidit“ to, co ještě zbylo v sudech a ve spíži...

Co dodat? Když jsme v osm večer zavřeli branku za posledními odcházejícími, měli jsme jistotu, že teď už se opravdu nic nezkazí...
V pondělí ráno se s námi rozloučili i novomanželé, hodlající strávit líbánky v kraji vinných sklípků. Cestou navštívili chirurgické oddělení místní nemocnice, kde mladé paní zrentgenovali kotník, uplácali botku ze sádry a na další tři týdny, jako bonus, přidali i dvě francouzské hole. Vyskákala s nimi až na Devín, když v několika příštích dnech jen tak cestovali po vlastech českých a slovenských. Majitel penzionu ve Velkých Pavlovicích, kde měli být na těch pár dní ubytováni, totiž mezi tím bez varování „zavřel krám“ a odjel na dovolenou...