Lovec a šelma XI.

Lovec na horizontu se zastavil,
aby na chvíli si odpočinul,
ty klidné chvíle tady si vybavil,
jeho zrak na krajině spočinul.

Zase vidí ta známá zákoutí,
ty pocity vracejí se zpět,
ví, že odchodem svou ženu rmoutí,
ale příroda však je jeho svět.

Těžké saně táhne za sebou,
na nich potřebné zásoby,
i přes rukavice ruce zebou,
vždy krásné tu byly doby.

Už hnalo ho to ven z města,
jak nemá rád ten mumraj a hluk,
je naprosto z jiného těsta,
to ví z dob, kdy byl malý kluk.

Civilizací už notně unaven
zase s přírodou chce splynout,
hledat a najít šelmu je připraven,
tentokrát už ji nesmí minout.

I když je pod sněhem, tak srub vidí,
musí tam dorazit než se sešeří,
chvíli potrvá než ho uklidí,
pak zaslouží si aspoň večeři.

Už z dálky vidí, co ho čeká,
rozbité okno, pryč jsou okenice,
je zvyklý, práce ho neleká,
jenom nemuselo by ji být více.

Saně tiše klouzají po sněhu,
je naprosto jasné, že tu někdo byl,
získat k práci správnou snahu,
to aby se whisky pořádně napil.

Kůlnu s propadlou střechou míjí,
o její obyvatelce nemá zdání,
padající sníh mu chladí šíji,
snad nečeká ho uvnitř srubu zklamání.

Budou stačit opravy oken,
teď už jenom saně vyložit,
místo okna natlouct pár prken,
neboť již začíná se šeřit.
.
.
.
Šelma spí a mělce bije jí srdce,
právě ve snu ulovila srnku,
lovec vnímá ticho, však spát se nechce,
horký čaj s whisky pije z hrnku...