Lovec a šelma XIV.

Přestože v lese zima byla,
v úkrytu bylo celkem příjemně,
možná i na váze trochu přibyla
a hlavně, cítila se tam bezpečně.

Neví, zda ten muž je lovec,
na setkání se musí připravit,
nechce žádný špatný konec,
dřívější chyby musí napravit.

Hnána žízní, k potůčku vyrazila,
v létě ho zeleň lemovala,
vždycky se z něj dobré vody napila,
za horkých dnů tam odpočívala.

Však venku je mráz a v noci vítr byl,
slyšela praskot ve větvích stromů,
dnes spánek vůbec posilující nebyl,
jako by slyšela rány hromů.

Mnoho zvířecích stop vidí na cestě,
když zachránit si život se snažila,
jak vypadá to asi na tom místě,
kde s lovcem první setkání zažila.

Spadaným větvím se teď vyhýbá,
boří se do hlubokých závějí sněhu,
našla veverku, už se nehýbá,
už nikdy se nedá po stromě do běhu.

Vyvrácený strom přehradil potok,
už neteče tam, co tekl vždycky,
jinam tak nasměroval jeho tok,
po zmrzlých kouscích ledu kloužou tlapky.

Sleduje ten slabý proud vody,
co nestačil ještě zcela zamrznout,
vnímá i způsobené škody,
i krásu, co umí zima nabídnout.

Chladné a čisté vody se napila,
pak začala se vracet zpátky,
když náhle tlapka se jí zabořila
a vše nabralo jiné obrátky.

Náhle už necítila pevnou zem,
viděla, jak dolů se rychle propadá,
srdce zastavilo se jí strachem,
je na dně jámy a dech sotva popadá...