Lovec a šelma XV.

Chvíli trvalo než se vzpamatovala,
rozhlédla se a hledala cestu ven,
se vzrůstající hrůzou zjišťovala,
že dnes není ale vůbec dobrý den.

Nikde žádná cesta odsud,
jen pod tlapami zmrzlá zem,
proč tak krutý je na ní osud
a nechal ji uvěznit sem.

Snaží se nahoru vyškrábat,
však do ledu nelze drápy zaseknout,
ze zoufalství začala hrabat,
osude, nedovol jí zde zahynout.

Silný noční vítr zabránil lovci
na plánovanou prohlídku jít,
opustit srub ten den neměl šanci,
když zas střechu nad hlavou chtěl mít.

Musel vyspravit ve střeše díru,
kterou padající strom způsobil,
uložená prkna měla míru,
silnými hřeby nazpět je přibil.

Zima přinesla docela silný mráz,
při práci za nehty zalézal,
až půjde obhlédnout tu severní sráz,
aby si pekelný pozor dal.

Vyrazil ráno před rozedněním,
možná nějaké pasti přichystá,
stále potýkal se se sněžením,
opravdu krutá zima se chystá.

Dnes bude muset k prameni
rozhodně z druhé strany jít,
vidí ten sníh na padlém kmeni,
původní cestou tam nelze dojít.

Cosi v poryvech větru zaslechl,
jako by jemu známé mručení,
stojí, ne, určitě se nepřeslechl,
to může být jen jedno stvoření!

Vloni stáli tvář v tváři,
bílá levhartice a on,
jediní dva samotáři,
její hlas zní mu jako zvon.

Lovec na okraji jámy stojí,
jak rád by se teď chtěl mýlit,
je to šelma a na dně se bojí,
ví, že musí ji zachránit...!