Lovec a šelma XXVII.

Když pro zásoby jel naposled,
majitel smečky fenu mu ukázal,
líbila se mu na první pohled,
odejít bez ní zkrátka nedokázal.

Co na tom, že nebyla už štěně,
že nemocí ztratila bystrý sluch,
získala si ho zcela nechtěně
a on od mala byl dobrodruh.

V psí smečce nemohla dál zůstat,
stejně musela by v kotci být,
proč tedy volnost ji nepřichystat,
přírodě dokáže se přizpůsobit.

Byla tažný pes, možná ten nejlepší,
pak rána osudu zasáhla,
přišla nemoc, horečky nejvyšší,
smrt stála tam a ruku vztáhla.

Ještě neměla osudem dáno,
tak brzo ze světa odejít,
tažné síly nebylo ji dopřáno,
tak nemohla dál se smečkou jít.

Tím pádem možnost dostal lovec
v jejích očích smutek zahlédnout,
a tak rozhodl se nakonec
společenství své jí nabídnout.

Když odváděl jí, vnímal radost,
s jakou kotec opouštěla,
být venku nemívala možnost,
cítil, jak touhou se chvěla.

Cítila z něj přírodu,
kabát měl plný známých pachů,
snad nejde jen o náhodu,
odmítla se oddat strachu.

Ve srubu teď spolu žijí,
už tolik sám si nepřipadá,
však ve snách vidí šelmy šíji,
že chybí mu, často ho napadá...