Lovec a šelma XXVIII.

Lovec na obhlídky ráno chodil,
sledoval, jak slunce se probouzí,
fenku s sebou pravidelně vodil,
nebyli už dva neznámí pouzí.

Jen jednou v dáli šelmu zahlédl,
stála sama na vrcholku skály,
dlouze si její tělo prohlédl,
že čeká mládě, došlo mu ve chvíli.

Podvědomě někde samce hledal,
však nenarážel na stopy dvojí,
feně běžet za ní šanci nedal,
sledoval ji, jak tam hrdě stojí.

Břicho měla velké dostatečně
a při odchodu trochu těžký krok,
snad přijde mládě na svět bezpečně,
jak dlouho se znají – necelý rok.

Když do srubu vrátil se nazpět,
se skleničkou odpočinek si dal,
z okna sledoval nádherný květ,
osamocený náhle si připadal.

Chyběla mu společná setkání,
vždy tak plná zvláštního napětí,
občas vyhledat ji měl nutkání,
aby divil se sobě vzápětí.

Vždyť přece šelma je to divoká,
krásný tvor, klenot zdejší přírody,
šance odchodu byla vysoká,
jen otázka času a náhody.

Proč tedy plíží se k němu strach,
že s mládětem potom odejde,
do duše padá náhle smutku prach,
doufá, že se ještě s ní sejde...