Lovec a šelma XLII.

Jak kouzelně je prvně venku,
čumáčky mokré od rosy ranní,
pocit strachu v jednu chvilenku,
když nevidí mámu...kudy za ní?

Vůně barevných kvítků mámí,
paprsky přes kožíšek hřejí,
trocha nepozornosti mámy
a hravý souboj si dopřejí.

Do trávy tě bráško povalím,
nemysli si, že když holka jsem,
že zcela všechno ti dovolím,
schovám se ti támhle za vřesem.

Co to děláš, ten ocásek je můj,
já ti to vrátím, však uvidíš,
počkej, nikam neutíkej, stůj,
máma se dívá, co vyvádíš.

Tady je tolik zajímavostí,
půjdeme sem zítra doufám zas,
teprve teď je život radostí,
to jinak bude utíkat čas.

Šelma okolí bedlivě střeží,
svých dětí každý jednotlivý krok,
kožíšky čechrá jim vánek svěží,
denně vnímá každý jejich pokrok.

Oči jasně jim radostí září,
také zapojili ji do hrátek,
krásně rostou, zatím se jim daří,
vidí, že dnešek je pro ně svátek.

Ale teď je čas domů se vrátit,
tam se zbytkem sil můžete si hrát,
na lov budu se muset vytratit,
až vy dva rošťáci budete spát.