Lovec a šelma LIV.

Srdce snad chtělo mu rozbít spánky,
jako by dnes byl poslední den,
na obzoru rodily se červánky
a se šelmou zemřel jeho sen.

Kotě choulilo se ke své mámě,
tlapkou snažilo se ji probudit,
„já jsem tady, tak se koukni na mě“,
netušilo, co dál se bude dít.

Ztěžka zvedl se lovec ze země,
její smrt ho jako kámen tížila,
„teď to prcku bude všechno na mně,
já to slíbil tvý mámě, když žila“.

Jemně chytil kotě, seklo ho drápky,
nechtělo od své mámy odejít,
už docela silné mělo tlapky
a bylo odhodlané se tvrdě bít.

Uchopil kotě, teď už pevně,
vycenilo na něj vztekle zoubky,
když podíval se na ně pozorně,
že je to kluk, poznal mezi chloupky.

Z krásně modrých očí vzdor mu koukal,
silný jedinec mohl by z něj být,
za svá práva odhodlaně mňoukal,
bránil se, kousal, svobodu chtěl mít.

„Jestli to zvládnu, zkusím tě vychovat,
aniž bych přitom svobodu ti vzal,
musíš spolupracovat, ne bojovat,
co kdybys kamarádství ukázal.

Musíme sourozence dostat ven,
ať na tu dřinu nejsi sám,
snad podaří se mi splnit vám sen,
nerad ruším slib, když už ho dám“...