Lovec a šelma LV.

Došel tedy ke skalní průrvě,
byla úzká pro postavu lovce,
hlas mláděte zaslechl právě,
snad dostat ho ven půjde lehce.

Druhé mládě bylo vyděšené,
slyšelo brášku, nikde mámin hlas,
tisklo se v koutku, celé vystrašené,
začal k němu pronikat denní jas.

Tak divné byly pachy kolem,
to ještě k nejistotě přidalo,
nevyleze ven ani omylem,
strachem se mu srdíčko svíralo.

Ani hlas brášky nezlákal kotě ven,
tak lovec dovnitř fenku poslal,
o úspěchu však nebyl přesvědčen,
jiný nápad bohužel nedostal.

Chvíli uvnitř bylo ticho hrozivé,
pak mňoukání šílené se ozvalo,
lovec už viděl šance mizivé,
možná počkat lepší by bývalo.

Pak v průrvě ocas fenky se zjevil,
nakonec i celé její tělo,
na to si lovec povzdechem ulevil,
v tlamě fenky se malé kotě chvělo.

Vzal je do náruče, vystrašené,
už ani nemělo sílu útočit,
„tak první by bylo vyřešené,
jen ke spolupráci vás přesvědčit“.

Tohle malé kotě byla holčička,
je slabá, bude péči potřebovat,
podle skvny nazval ji Tlapička,
zatím neví, jak budou se oba chovat.

I chlapeček měl na kožíšku skvrnku,
a tak své jméno Ouško dostal,
jako dozor vyfasoval fenku
a čas vydat se domů nastal.

Lovec nepřipouštěl si problémy,
které objeví se zákonitě,
„doufám, že můj plán vydaří se mi
a já udržím vás při životě.

Snad do přírody vás navrátím
jako dvě krásné divoké šelmy
a mámě tak daný slib splním,
víte ... já miloval ji velmi“.

***

Pak koťata do náruče vzal,
i když zdatně drápky škrábala,
směrem ke srubu se s nimi vydal,
dlouhá cesta je všechny čekala...