Lovec a mláďata XVI.

Pomalu všichni kráčí krajinou,
i tak stíhá se Ouško potulovat,
nevidí žádnou stránku stinnou,
že k večeru začíná se schylovat.

V jednu chvíli se vítr otočil
a fenka okamžitě zpozorněla,
Ouško zase z cesty někde odbočil,
rázem takový divný pocit měla.

Lovec otočil hlavu tím směrem,
odkud podezřelý zvuk zaslechl,
možná byl jen způsobený větrem,
snad ne další problémy, si povzdechl.

V půli cesty zahlédl však pohyb,
„sakra Ouško, kde se zase touláš“,
že starosti budou, nebylo pochyb,
„jen problémy ty kluku děláš“.

Zpátky po cestě se lovec vydal,
v ruce připravenou odjištěnou zbraň,
bedlivě celé okolí hlídal,
třeba ten rozruch způsobila laň.

Náhle zaslechl divné zamňoukání,
tak tohle vůbec dobře nevypadá,
zrychlil krok a dal se do hledání,
snad se s tím ještě něco dělat dá.

Následovala rána kov na kov
a hrobové ticho rázem bylo,
tohle cvaknutí, to byl pytláků lov
a lovce o zbytek klidu připravilo.

Když zaslechl opět kotěte hlas,
rychle se mezi stromy vydal,
tušil ten nevyhnutelný zápas,
chladný soumrak mezi stromy sedal.

Za jedním zahlédl kus železné pasti
a tělo polil mu studený pot,
to jen malý králíček měl ho zmásti,
„Bože prosím“, ukrýval jeho šepot.

Přišel k pasti blíž a zhluboka vydechl,
když spatřil bezvládné králičí tělo,
z levé strany kotěte hlas zaslechl,
snad větší štěstí po svém boku mělo.

Když propletl se hustým porostem,
narazil na pytlákovu sklopnou past,
kolikrát už prošel tímhle místem,
je tu nově? Snad nechal se houštím zmást?

Z ní k lovci dolehl Ouškův nářek,
do intonace už prolínal se strach,
„se mnou neublíží ti žádný člověk,
jinak pozná na kůži střelný prach“.

Otevřel past a za kožich vytáhl kotě ven...