Lovec a mláďata XXIII.

Z rozjímání vytrhl ho dotek fenky,
když kolem nohou se mu tiše prosmýkla,
to už černé kávy měl v sobě dva hrnky
a noc šaty své moci zcela svlékla.

´No tak půjdem, slunce už taky láká,
než schová se, zpříjemní naši cestu,
tentokráte nebude to výprava velká,
na pár dní zase ukážeme se městu.´

Do vaku pár vydělaných kožek uložil,
z peněz za ně většinu zásob pořídí,
tenhle směnný obchod už mnohokrát prožil,
teď už ho jen tak někdo neošidí.

Kusy masa v kůlně koťatům nechal,
snad nedostane se k němu žádná škodná,
při odchodu do zad svěží vítr jim dýchal,
možná i dnes bude obloha tak hvězdná.

Tlapička zaraženě zůstala stát,
když lovec fenku k noze zavolal,
myslela si, že budou si spolu hrát,
jenže dnes se lovec jinak zachoval.

V jeho očích tak divný výraz spatřila,
odměřený, že netroufala si jít dál,
takovou zvláštní atmosféru zavětřila,
Ouško bez zájmu vše sledoval opodál.

Odcházeli bez jediného otočení
a jí začalo být najednou úzko,
nedalo se mluvit o žádném ochočení,
ale Tlapička k nim měla hodně blízko.

Ani lovec nejlépe se necítil,
už přece jen jsou to velká zvířata,
snad poprvé oční kontakt s nimi ztratil,
klidně mohli by sehrát roli kata.

Hra v opravdový boj lehce se změní,
k šelmám člověk nemá obracet se zády,
pak k nebezpečí moc daleko není,
do své kořisti zakousnou se rády...