Lovec a mláďata XXXVII.

Před barem zasáhl jeho plíce chladný vzduch,
paní zima nechtěla se tak snadno vzdát,
na ulici každodenní dopolední ruch,
k tomu dítě brečí, jiné nechce mu hračku dát.

Stál tam a netušil, kterým směrem se vydat,
tohle je město lovců, kde každý úkryt má,
do toho zas začaly jemné vločky padat,
letošní zima opravdu není lakomá.

Zvedl límec tak, aby i tvář mu chránil,
nyní nemohl si dovolit prochladnout,
představa, že ten muž jedno z koťat zranil,
dnes nechtěl svůj podvědomý hlas poslechnout.

Třeba ulovil odrostlé mládě vlka,
už taky viděl jedince s nádhernou srstí,
však stále ho pronásledovala myšlenka,
co když bude krutá pravda, kterou zjistí.

Ani po třech hodinách nebyl moudřejší,
stejná nejistota, k tomu vyčerpaný,
získat informace zdálo se složitější,
než najít poklad do země zakopaný.

Vrátil se zpátky a silný horký čaj si dal,
k obědu výbornou polévku s houbami,
dvě hodiny posilujícího spánku přidal,
celý byl vyplněn krásnými kresbami.

Večer místo do rohu, posadil se k baru,
odtud skoro jako na dlani měl celý sál,
obava z pravdy uváděla ho do varu,
přesvědčoval se o opaku a stejně se bál.

Barmanka postavila před něj sklenku whisky
a výraz očí říkal „snad nebude to zlé“,
dobrý úlovek vždy přinášel lovcům zisky
a za ně slýchala občas řeči oplzlé.

K večeru se skoro celý lokál zaplnil,
už mluvilo se něco o úžasném úlovku,
najednou se jeden z mužů k oknu naklonil,
„Jo, už jde a všechno nám poví...vsaď se o stovku!“