Lovec a mláďata XXXVIII.

Ve dveřích objevil se muž střední postavy,
s drsnou tváří, jizvami poznamenanou,
zdravou rukou pomalu sundal klobouk z hlavy
a posadil se k volnému stolu, trochu stranou.

Do té doby hlasitá debata ustala,
tenhle muž měl nevypočitatelnou povahu,
na stole mu velká sklenka kořalky přistála
„na uvítanou a další úlovek v dosahu“,

ozval se muž z druhého konce místnosti,
chlap se silou v pažích, že medvěda by skolil,
nově příchozí využil dané možnosti,
sklenku děkovně zvednul a obsah hrdlem prolil.

Lovec vzal svou sklenku a k neznámému muži šel,
byla to jediná šance, dokud seděl sám,
„musel to bejt kus, že ke zranění jste přišel.
Co pijete? Nevadí, když se k vám přidám?“

„Klidně si sedni, no a dám si ještě jednu,
ta ruka zdá se bude nakonec dobrá,
hned tak si před nějakým zvířetem nesednu,
i když někdy jsou zvířata překvapivě moudrá.“

„Jaký byl úlovek tentokrát?“, ptal se lovec,
„co jsem zaslechl, tak je to excelentní kus.“
„Je živý, no možná to bude trofej nakonec,
rozhodně mi vysolí kupu peněz na ubrus!“

Tak se lovec dozvěděl to, čeho se tolik bál,
že sněžné levhartě je ten skvostný úlovek,
o potvrzení své obavy opravdu nestál,
teď přemýšlel, jaký je ten naproti člověk...