Lovec a mláďata XLIII.

Celou noc lovec přemýšlel, kde peníze vzít,
co s sebou přinesl, to dávno už prodal,
třeba v hazardu mohl by štěstí mít,
ale už v základních pravidlech se motal.

Ráno nevyspalý za barem u kávy seděl
a mozek pracoval na plné obrátky,
skrz věci nepřítomně do dálky hleděl,
na mysli otázku, proč čas nejde vzít zpátky.

„Špatná noc, pane?“, probral ho barmančin hlas,
zase uvědomil si krásu jejích očí,
snad jen vzácný drahokam měl větší jas,
tiše odvětil: „zlá smrt na kotě útočí.“

„Nějaké peníze mám, mohu vám je půjčit,
vždyť tomu mláděti jste šanci na život dal,
tuším, že ten muž se nedal přesvědčit,
včera odpoledne se po dalších kupcích ptal.“

„To nemohu přijmout. Jak bych vám je splatil?
Jen párkrát za zimu dostanu se do města“,
poté k oknu nepřítomný pohled obrátil
a v mysli zjevila se mu ke srubu cesta.

Na ní tenkrát prvně zahlédl sněžnou šelmu,
a přestože měl pušku, zůstal nehybně stát,
ona tehdy zvláštní důvěru dala mu,
přijala jeho přítomnost, co víc si mohl přát.

„Ne, děkuji, tohle musím vyřešit sám,
však na tu nabídku nikdy nezapomenu,
snad to zvládnu a o ni se postarám,
doteďka všechny mé sliby měly cenu.“

Zahleděl se do hloubky barmančiných očí
a v té zeleni zablýskl se zlomek zklamání,
maličká vráska jí vklouzla mezi obočí,
zvláštní... slušela ji stejně jako pousmání...