Lovec a mláďata XLVI.

Když vyšel z baru, poletovaly první vločky,
už opravdu je nejvyšší čas do hor jít,
skoro vzdal naději na život sněžné kočky,
co s ní prožil, bude stále na paměti mít.

V obchodě dojednal si koupi zásob jídla,
letos bude zima pravděpodobně dlouhá,
co asi dělá Ouško, ta otázka ho napadla,
snad v horách nečeká ho katastrofa druhá.

Najednou fenka vedle něj se objevila,
v pohledu očí měla zvláštní nejistotu,
naléhavost jejího pohledu ho překvapila,
nevzala si od něj ani psí dobrotu.

Pomalu vykročila k okraji města,
stále sledovala, zda jde lovec za ní,
v jejím chování byla nezvyklá gesta,
netušil, kde byla ty hodiny poslední.

Znal ji moc dobře a na její instinkty dal,
o co hůř slyšela, o to víc byla pozorná,
její odhad ho ještě nikdy nezklamal,
teď otevřela se před nimi krajina volná.

Šli přes planinu, co nedávno byla polem,
teď v poprašku sněhu zanechávali stopy,
po chvíli už lovec nestačil fence málem,
mířila k cíli přesně, jak podle mapy.

Nevěděl, kam ho vede, ale cítil vzrušení,
pamatoval si, že propast bývala v lese,
zda nespadlo tam zvíře, neměl tušení,
dál půjde za fenkou a snad pravdu dozví se.

Dlouhou dobu proplétali se mezi stromy
a za límec se lovci začal vkrádat chlad,
možná teď špatně vsadil na fenčiny dojmy,
zda není to zbytečný výlet, věděl by rád.

Propast však fenka míjela bez povšimnutí
a blížila se k seskupení velkých kamenů,
pak zastavila se a zůstala bez hnutí,
cosi letmo mihlo se v blízkosti starých kmenů.

Lovec zaostřil zrak, jak nejvíc se v šeru dalo,
jen kousek zvířete zahlédnout bylo možné,
přikrčené se mezi kameny schovávalo,
ty oči však poznal, takové má jen kotě sněžné...