Zas sedávám na nádraží

blue:
jo, bývá

Bíša:
))

vodnař:
a proto je tam okno

Slávka:
Tak koukám, že jsem zřejmě zvolila dost náročnou formu sdělení. Myslím, že stojí za to více přemýšlet. Jsem také náročná (k sobě), proto ji zde ponechám, snad najde (omlouvám se, nemyslím to zle) vnímavějšího čtenáře . Slávka

Lota:
Vidíš...mnozí jsme jako ten průvodčí...on taky nepochopil tvůj úsměv...vlastně ani nemohl, protože tvoje myšlenky byly někde úplně jinde...nepatřily jemu...ale myslím, že je daleko důležitější, že tvůj úsměv potěšil...sakra tady je přetopeno...jdu vyvětrat...mám tě ráda..a moc

Slávka:
Lottynko, (i vám ostatním *), děkuji za pokus o rozluštění, cenním si snahy. Víš, Lotty, já se usmívám ze své přirozenosti, já vlastně ani nevím, že jsem se na toho průvodčího usmála, jen jsem mu podala jízdenku... Usmála jsem se, ačkoli jsem měla v duši plno smutku – to je právě ten závěr – přitom vůbec netušil, jak má ve vlaku přetopeno... kolik je tam (té mé) bolesti, slz... Jsem si dovolila takový oxymorón -úsměv oproti bolesti... Papá a ještě jednou opravdu děkuji, vážím si každé čtenářské přízně :*)).

Uri:
... úsměv neublížím, ale je strašně neprostupnej ...

Ona a on:
Nádherná,říká on.
Jako vždy,říká ona.

Šerpík 1:
Vidíš Tvůj úsměv mu udělal radost – i když třeba byly slzičky..tam uvnitř...

nonsens_:
A já nevím co napsat. ... Je to... něco mi to připomíná, ale nemůžu si vzpomenout co!

čubík:
.
Celá
plna prázdnoty a smutku
rozdá se..
a přes to
je stále bohatší
tam
kde nezáleží na kráse. V skutku.
.