Bůh, Ďábel, Jin a Jang

Jako dítě jsem se bál příšer z pohádek, těch akčních příběhů pro děti z té doby. V televizi toho tenkrát zase tak moc nebylo. Zajímavé je, že čerta, služebníka Ďáblova jsem se nebál. Byl to jen takový hodný brach s vizáží dnešních bezdomovců.
Později, když došlo na ideologie, kterým ani tenkrát ani dnes člověk nemůže tak úplně utéct, jsem coby vyučený v materialistické víře, začal o smyslu Ďábla přemýšlet. Přirozeně z pozic, že stejně jako Bůh, tak i Ďábel jsou jen vymyšlená abstrakta. Tedy došel jsem k logickému závěru, že Ďábla i Boha si vymyslely církve, co je přebraly od pohanských polyteistických organizací (Egypt, Řecko, Řím) jako vhodný nástroj k manipulaci s prostým lidem. Nakonec velký strach ze smrti, očistce a Ďábla, kteří v sobě někteří lidé nosí mě k tomu utvrzoval. Alespoň částečně to pravda je.
Nutno podotknout, že moje názory se vyvíjely za značné podpory vzdělávacího systému, který považuje vědu za nadřazené náboženství. Pokrytecky nebo z nevědomosti (jak kdo, jako ve všech církvích) se tváří, že nejde o víru ani náboženství, ale o něco objektivního a nezpochybnitelného. Ovšem tím se věda (pro ilustraci ji nazvěme materialistická církev) vůbec neliší od ostatních náboženství, protože svou nadřazenou a nezpochybnitelnou vyjímečnost si obhajují všechny. Také věda si našla svého Boha a Ďábla. Do vyhraněné polohy to dovedli právě komunisté (Bůh – Pokrok s Rájem – komunismem a Ďábel – Imperialismus s Peklem popsaným například v Dickensových nebo Hugových románech popisujících ranný kapitalismus). Jenže tohle mi došlo až později. Jakýkoliv věřící se své víry nechce, nebo ani nemůže vzdát. I pro mne to bylo těžké, vzdát se víry v absolutní neomylnost vědy a uvědomit si její hranice a možnosti jejího zneužití k manipulaci s lidmi. A v absolutní prospěšnost pokroku. Hodně dlouho jsem chtěl být vědcem – knězem této církve.
Omlouvám se křesťanům, že pro zobecnění pojmů používám právě termíny křesťanství. Jsou totiž nejlépe pochopitelné pro všechny a od vlivu křesťanství se naše civilizace jen tak neoprostí. Je totiž na něm vybudována. Pro jasnou představu o jejich podstatě budu tedy nazývat organizace všech náboženství, včetně těch materialistických (politické strany) církvemi, i když původní obsah toho slova je jiný. Tyto církve, čím jsou mocnější, tím více potřebují ke svým činům svého Ďábla a méně svého Boha. To proto, že jsou zkorumpovány svou mocí. Jak řekl známý spisovatel Ladislav Mňačko, „Moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně.“
Většina lidí (možná všichni) ovšem nějakou tu církev potřebují, aby se měli o co opřít. Potřebují tedy lidé nejen Boha, ale také Ďábla, jako ztělesnění Dobra a Zla. Mimochodem komunisté, což je pro nás dost aktuální, mají svou ideologii z velké části postavenu na křesťanských základech. Stačí, když se podíváme na jejich morální kodex (téměř jako Desatero – nedokázali ho popřít). O tom, jak se pravidla morálky v nejrůznějších náboženstvích (včetně komunistického) dodržují tady psát nebudu.
Ďábel „ponouká“ věřící všech náboženství, aby proti sobě vedli války. Protestanti/katolíci, islamisté/křesťané, komunisté/věřící, leninisté/maoisté a každou církev zvlášť proti ostatním. Ďáblovo heslo je „Kdo není s námi, je proti nám.“ Promlouvá k ním takto dokonce skrze ústa zástupců jejich Boha.
Ďábel, stejně jako Bůh, možná existuje, možná ne. To nedokážu svým rozumem poctivě rozhodnout. Co ale vím jistě je, že podoba Ďábla a Boha existuje (i když je v každé církvi jiná) a tu jim dávají ve svých představách lidé. Tedy oba existují přinejmenším v lidských představách.
Bůh a Ďábel jsou jako Jin a Jang. Jeden bez druhého nemají v lidských myslích svůj obraz, protože se vzájemně vymezují. Představme si známý jin-jang kruh harmonie. Řekněme, že Bůh je symbolizován bílou a Ďábel černou barvou. Na tomto kruhu je vidět, jak se vymezují, ale taky to, že nejde o absolutní hranici. Proč třeba není pro rozdělení kruhu použita rovná čára? Proč má hranice tvar vlnky? Přestavme si takovou rovnou hranici, která je umístěna v ose této vlnky a dělí kruh na dva půlkruhy. Oproti této hranici zjišťujeme, že skutečné území Boha má půlkruhový výběžek za onu hranici na „území ďábla“. Obráceně, stejně veliký výběžek z území ďábla vede na území Boha. Navíc se vzniklé útvary jakby vzájemně „objímají“ a tvoří kruh. To naznačuje, že Bůh často zasahuje do věcí Ďábla a naopak. Navíc tam zasahuje tou svou částí, který obsahuje „ďábelský“ ostrůvek, menší černé kolečko na „božím“ území. Jako muž má uvnitř část ženy a žena zase má svou mužskou část, má v sobě Bůh část Ďábla a Ďábel Boha. Onomu kruhu se neříká „kruh dokonalosti“, ale „kruh harmonie“. A ještě jedna věc je patrná z tohoto kruhu. Ďábel a Bůh jsou si rovnocenní. Nikdo z nich není nadřazen tomu druhému. A nikdo z nich není jednobarevně dokonalý.