Vysírači

Sledoval jsem zevrubně onen spor a trochu si připadal jako v manželské hádce. Zkusím taky něco přidat do mlejna. (Tfuj, málem jsem napsal do lejna – zatracené podvědomí
Přiznám se, že po určitou dobu se moje ego tady na Literu taky dost ošívalo po zásahu torpédem s kritickou náloží. Kolikrát jsem meditoval nad problémem, zda potom zásahu tak páchne Vysíračova nálož nebo Nasíračův (můj) náklad, anebo obojí dohromady. Když to už moje ego nedávalo, tak jsem si často pohrával s myšlenkou na výměnu rolí. Co takhle mu tam poslat zvlášť mokrou nálož. Ať si taky užije!
Jenomže, ego moje rozervané řeklo samo sobě. „Tak k tomu mě nedonutí, aby viděl moji hanbu, ponížení vztek a slzy!“ A co teď? Nerad bych se nasíral a nasírat vysírače taky nemůžu, protože nakonec stejně naseru sám sebe. To se nám to zamotává, co? Jak z toho ven bez ztráty kytičky? Nejsem přece Superman, abych mohl polknout atomovku svého vzteku.
Začalo to ve mně šroubovat a našel jsem si sebeléčebné zdůvodnění, abych to svoje ego nějak uklidnil. Takový soubor psychohygieny po zásahu plnou náloží.
Zkrátka:
1. Ať si každý říká, co chce. V demokracii má na to právo. Samozřejmě, když mi rupnou nervy, taky na něj můžu vylít sud splašků. Znám svá práva.
2. Faktem je, že když se někdo snaží nalepit jinému nálepku, zůstává to stále jen jeho názorem. Já a nálepky, co mi dávají není totéž. Ovšem taky si tím dává nálepku sám sobě. Čím hnusnější nálepku mi dává, tím menší je to pravda a tudíž tím hůře „značkuje“ sám sebe.
3. Taky záleží na formě kritiky.
A. Dá se kritizovat i inteligentně. Dělá se to tak, že před kritikou předchází omluva za smělost, pohlazení a skuteční mistři ještě požádají o povolení. Komu to ještě nedošlo, ať přemýšlí o tom, jakou nálepku si chce kritikou dát sám sobě a co vůbec kritikou dotyčného sleduje.
B. Dá se kritizovat hrubě s „pricipiálních“ stanovisek. Přece je trocha bolesti odměněna tím, že kritizovanému byla darováno to, co je nám nejdražší a přece to nezištně rozdáváme – naše PRAVDA – tak prospěšná pro jiné.
C. A dá se kritikou nasírat druhé, lepší, talentovanější a pak se tetelit radostí, jak se před námi obhajují jako před sobě rovnými. Dokonce je snad v hádce předčíme průbojností a chytrostí argumentů. Je to skvělý pocit, ne? K tomu mám drobnou radu:
„Nikdy se nehádejte s blbcem. Stáhne vás do své říše blbosti a potom vás umlátí svými zkušenostmi a znalostí prostředí.“

Na závěr, ve vší skromnosti konstatuji, že zdaleka ne vždy odolám chuti osladit si život šťavnatou pomstičkou. Moje babička, moudrá to žena kdysi před námi coby dětmi vzpomínala, jak se na pouti prodával za desetník puškvorec obalený v cukru. Prý se tomu říkávalo „manželské štěstí“. Zpočátku to byla sladká cukrová tyčinka, ale puškvorec byl (prý) dost hořký. Mám pocit, že by se ta sladkost mohla klidně jmenovat „pomsta“.