Večerní zamyšlení.

Včera večer jsem šel z práce a viděl jsem osamělého muže, co hrál na píšťalu. Měla nádherný tón. Zastavil jsem se, vrátil se k němu. Muž působil trochu nesměle roztržitým dojmem. Vypadal na pětadvacet až třicet let, ale možná byl mladší.
Zeptal jsem se na co to hraje.Byla to malá, sotva patnácticentimetrová píšťalka vyrobená z duté ptačí kosti. Nadšeně mi řekl, že už si objednal vypreparování pštrosa, aby si udělal větší.
Ukázal mi jak na to hraje. Vykouzlil z ní neuvěřitelně čisté tóny, které z okolních paneláků vytvořily koncertní síň, jak se melodie rozléhala. Celkem zbytečně jsem na to upozornil a on nesměle odvětil, že to snad lidi moc neruší. Prý to jen na někoho čeká. Připadlo mi neuvěřitelné, že TOHLE by mohlo někoho rušit a řekl jsem mu to. Chtěl jsem se poptat, jestli hraje v nějaké kapele a popřípadě, kde vystupují.
V tom se ze tmy vynořila nádherná dívka a pozdravila příjemným zvučným hlasem. Pochopil jsem situaci, odpověděl na pozdrav, omluvil se a odešel.
Zbytek cesty mně pronásledovala myšlenka, proč já blbec jsem se pořádně nenaučil hrát na nějaký hudební nástroj. Vznikla z toho minibásnička „Poznání“, která je součástí souboru „Střípky“.